THAJSKO 2547
© Bednítko a Zuzka 2005
Thai national symbol

Chtěli jsme vyrazit někam daleko, do exotiky, do hor, levně, bezpečně, nakonec z toho vyšlo Thajsko.
Buddhistické království s demokratickým systémem a velkou vstřícností obyvatel vůči turistům. Jezděj vlevo a píšou hadama.
V době naší návštěvy byl kurs Bahtu cca. 0,60 CZK / 1 B.

8.12. st
Cestujeme via Kijev s ukrajinským Aerosvitem. Praha - Kijev 2 hod. Boeing 737, Kijev Borispol 2 hod. prostoj, Kijev - Bangkok 11 hod. Boeing 767, zpátky poletíme stejně.
Borispol nese stopy nulových investic za posledních 50 let. 2 velké runwaye (to bolševickej válečník, resp. bombardér Suchoj potřeboval), a 1 malá letišťní budova. Odletová/příletová hala asi 50x50m pod železobetonovou skořepinou, jsou tam duty free shop, irskej bar a wc. Před těmi sedí hajzlbába, která nic nevybírá ani nedává, jen kontroluje, zda občané chodí na záchod dostatečně spořádaně (asi).

9.12. čt
Ještě za tmy vycházíme z budovy letiště v Bangkoku. Hned před terminálem jsou 2 dálnice vedle sebe a další na mostě. Smog jako prase a žádné informace o veřejné dopravě. Nechce se nám jet ani taxíkem za 300, ani minibusem za 150, tak chvíli bloudíme kolem a hledáme public bus směr north-east bus terminal. Už se rozednilo, tak odhadujeme směr podle slunce, ještě zjistit, po které ze 3 dálnic jezdí busy a jak se na ni dostat. Daří se, je to z terminálu směr railway station a z lávky hned dolů na dálnici. Centrum je z letiště směrem doleva.
Odchytáváme anglicky mluvícího jazyka, radí nám číslo busu, a stanici, kde máme vystoupit, nám píše hadama na kus papírku. Dobře tak, jiné metody se později ukázaly jako velmi neúčinné.
Autobusy vesměs nezastavují, většinou jen přibrzdí, a jsou nacpané. Dostat se tam s kletrem je lahůdka, o jízdě v předklonu či podřepu pod nízkým stropem nemluvě. Okna jsou pochopitelně nízko, takže vestoje není vidět ven. Vystupujeme kdesi, stojíme na lávce nad dálnicemi a dohadujeme se postupně s několika domorodci, jak jet na ten druhej shluk hadů na papírku. Po několika protichůdných návodech jsme odesláni na stanici na druhé straně dálnice. Na autobusu, který se údajně jmenuje seventy seven, je napsáno 3, jsme však ujištěni, že je to určitě on. Skutečně jede na bus terminal.
Kupujeme lístky do Chiang Mai - 2. třídou (air conditioned) 1000 km á 314 B (cca.190 Kč). Najednou vběhne do haly maník v uniformě a zapíská na píšťalku. Všichni stojej v pozoru, je 8 ráno a na veřejných místech se hraje hymna. Docela radostnej pochod, je vidět, že Thajci jsou veselej národ.
Cesta do Chiang Mai je dlouhá, kromě toho nám neřekli, že 2.třída je zastávková. Jinak luxus, a žádnej další bílej v busu. Skoro celou cestu spíme.
Asi ve 22:30 jsme na bus terminálu v Chiang Mai, hned nás odchytává ťukťukář a ukazuje nám fotky pokoje v hotelu. Říkáme mu, že je to určitě drahý, a že ještě nevíme. Neustále mele něco o toaletě, zejména na přímé dotazy, kolik teda ten hotel stojí. Nakonec se dohodneme, že tualet není záchod, nýbrž two hundred, což jde. Cena ťuk-ťuku v souladu s našimi informacemi převyšuje asi 2x cenu taxíku a 6x cenu pravidelného "minibusu" (červená vobluda), ale oceňujeme jeho snahu a běh kolem celé budovy terminálu při našem příjezdu a jedem do centra. Ještě že jsme se v busu dohodli, že ťuk-ťukem v žádném případě nepojedem ;-)
V guesthouse "Home Place" jsou z našeho příjezdu trochu rozpačití, ten lotr nám totiž slíbil nižší cenu, než běžně chtějí. Hlavně že si řekl 60 B za cestu. Pokoj je za 250 B s klimatizací a s televizí. Zuzka argumentuje, že televizi nechceme a klimatizaci nepotřebujeme. Recepční tedy odnáší TV, slibujeme že nebudeme pouštět air condition, a je to za 200.

10.12. pá
Ráno vstáváme s budíkem, 6-hodinový posun je třeba rázně zlikvidovat. Čeká nás seznámení s Chiang Mai - největším městem severu (cca. 700 tis. lidí). Je to bývalé hlavní město severních království, obsahuje asi 300 wátů a spoustu přistěhovalých bělochů.
Wát je klášter, obvykle zahrnuje několik buddhistických chrámů, klášterní školu, několik stup a smečku psů. Nejstarší a nejzajímavější chrám je většinou stranou, příliš se nepoužívá a Thajce moc nezajímá. Aktuálně používaný chrám je vesměs novější, s moderním vybavením, zahlcen desítkami sošek Buddhů a významných mnichů. Výzdoba působí většinou trochu nevkusně.
Chiang Mai má staré město ohraničené částečně zachovaným opevněním tvaru čtverce s vodními příkopy, které nyní tvoří střední pás vnitřního silničního okruhu.
Na náměstí poblíž městského soudu si dáváme vyloupaný a nakrájený ananas (přijeli jsme pochopitelně s předsevzetím nekupovat si oloupané ovoce), trochu hystericky ho oplachujeme pitnou vodou z láhve a ňamkáme. Do konce dovolené ho ještě sníme kila, pochopitelně už bez oplachování. Pro začátek jsme raději opatrní, nechceme strávit část dovolené na WC. Slivovici máme stále s sebou, desinfekce se provádí po každém jídle, event. častěji. Na rozdíl od mnoha jiných jsme se neposrali.
Jíme výhradně u Thajců, vesměs ve stánko-kůlno-humusno restauracích, výhradně thajská jídla. Hamba by nás fackovala, dát si v guesthouse "continental breakfast", "sandwiches", nebo něco podobného. Kvůli tomu tady rozhodně nejsme. Jediný problém stravování v echt thajských podnicích je absence jídelních lístků, resp. jsou psaný hadama, což vyjde nastejno.
Dává se s námi do řeči úředník ze soudu, kterej se dnes fláká jako všichni ostatní, neb mají státní svátek u příležitosti narozenin krále. A studenti mají k tomu měsíc prázdnin. Doporučuje nám návštěvu 3 nejvýznamnějších wátů ve starém městě - Chedi Luang, Phra Sing a Chiang Man. Posledně jmenovaný má být nejstarší, ale nejvíce zachovanou historickou podobu chrámu jsme viděli ve Wat Phra Sing.
Ve Wat Chedi Luang je kromě tygra v domečku, několika chrámů a zříceniny obří stupy, přístřešek s Ležícím Budhou (nejposvátnější ze všech zobrazení Buddhy, neboť v této poloze údajně dosáhl nirvány). Baba tu prodává vonné tyčinky, svíčky a květiny, sadu vždy podle dne v týdnu, kdy se dotyčný narodil. Prý pro štěstí. Suverénně namítám, že nevíme který den to bylo, a mám za to, že je od baby pokoj. Chyba - potvora vytahuje tlustej kalendář za celou buddhistickou éru a chce vědět datum. A je to: Zuzka sobota, Bednítko pondělí, za 140 B skoro zadarmo. Tak si u Buddhy zapalujeme naše vonné štěstí.
Ptáčky v proutěných mikroklíckách za účelem puštění na svobodu jsme si nekoupili - chytají je kvůli tomu, nechceme to podporovat.
Wat Chiang Man nějakou dobu přechovával tzv. Smaragdového Buddhu. Ten byl objeven roku 1434 v Chiang Rai, a ačkoliv je jen z nefritu, stal se rychle velmi uctívaným, takže se z vůle králů stěhoval nejdřív do Lampangu, pak do Chiang Mai, až oklikou přes Laos definitivně usídlil v Bangkoku.
Tady teď mají náhražku výšky cca. 20cm, ale chrám Chiang Man je Thajci velmi ceněn. Na stěnách jsou kolem dokola výjevy ze života Buddhy. V rohu sedí mnich za účelem hlídání chrámu a jeho pokladů; moc se s tím ale nemaže a sleduje na velké televizi fotbal včetně zvuku.
Všude je spousta psů. Topit štěňata a utrácet staré nemocné psy buddhista nesmí, a protože je na rozdíl od Číňanů nežerou, počet psů narůstá. Vypadají jako toulaví, ale večer a po ránu má většina psíků pyžamo (vesměs trička s límečkem), aby se v té hrozné zimě nenastydli. Thajcům je zima - přes den je jen 25°C, v noci tak 10. Psi jsou naprosto neútoční, jak vůči lidem, tak i mezi sebou. Prostě buddhisti.
Večer se projevuje blízkost rovníku - v cca. 18:00 hodin během 10 minut zhasli. Jdeme na night bazar za účelem očumování a nákupu hedvábí. Projevuje se naše neumění smlouvat - podle pozdějších zkušeností je třeba navrhnout asi 1/3 vyvolávací částky a průběžně odcházet. Některé zboží (např. batůžky) je v kamenných obchodech za 1/3-1/2 vyvolávacích cen na trhu.
Večeře u stánků na ulici - pad thai (smažené nudle) a jako zákusek masové "lízátko". Lízátka jsou super věc - na bambusové špejli 3 malé kousky naložených a na roštu ogrilovaných masíček nebo chobotniček. Stojí to 5 B a je to ňamka veliká. (Dělají je i ve větší verzi za 10 B, to už je poloviční večeře.) Krájený ananas za 10 B dnes ještě oplachujeme vodou z láhve, všeho do času.

11.12. so
Necháváme potápědla a nějaké další zbytečnosti v guesthouse a jedeme červenou vobludou do Doi Suthep - Doi Pui National Park. U park headquarters si najímáme stan, dáváme první procházku džunglí, fotíme vzácné rafflesie ("morning flower"), které jsme pak už nikde jinde neviděli, a stopujeme červenou vobludu do vesnice Doi Pui. Je tam pěknej trh, kupujeme si li-chi a Thajci z nás mají srandu jak je jíme. Možná jim připadá ujetý kupovat si něco, co kus dál roste na stromě. Platíme vstupné asi 7 B k vodopádu. Míjíme holčičky z kmene Hmong ve špinavých krojích, informující nás s nataženou rukou "no money, no money". Žebrotu nepodporujeme, takže obdržely no money. Vodopád má asi 5m a teče tam cca. kýbl za den.
S pomocí průvodce staršího páru nacházíme začátek schodiště ke klášteru Doi Pui. Začíná to stupni z pneumatik, to jsou teda estéti. Nahoře stojí kromě pár bungalowů cosi, co připomíná kolotoč na Matějské pouti. Kruhový přístřešek z vlnitého plechu, uprostřed Buddha, několik pozlacených mnichů, a nezbytné strážné obludy okolo vstupu.
Jdeme směrem hora Doi Pui a zjišťujeme, že v Lonely Planet zmiňovaná "dirt road" je asfaltová. Tušíme problém s dalším trekováním v Thajsku. Na vyhlídku přijíždějí Thajci v autech a na motorkách, co nejblíž k zábradlí, aby se náhodou 5 kroky smrtelně neunavili. Nahoře ještě Zuzka zkouší pevnost suché liány, je z toho pád a první tropické zranění - prý se tu vše špatně hojí, no nazdar. (Naštěstí se ukázalo, že v období sucha je hojivost stejná jako u nás).
Stopujeme pick-up směr Doi Suthep. Vysazují nás u královského paláce Phu-Ping, zahrada je ale už zavřená, tak jdeme na malý trh. Dáváme si krásně barevnou ňamku se zeleninou, Zuzka vzápětí zjišťuje druh. Barvičky obstaraly červené a zelené feferonky, trochu jsme se zapotili a bylo to výborný. Dostáváme vodu z karafy s ledem, další věc, kterou zásadně nechceme požívat. Rozpouštím v tom celaskon, aby se kyselostí vyhnala alespoň cholera. Stejně by asi chcípla z těch feferonek, který jsem snědl i za Zuzku. (Z pozdějších zkušeností se zdá, že výroba ledu je podstatně náročnější než jeho nákup, a že Thajci také pijí výhradně balenou vodu, takže riziko nákazy touto cestou je velmi minimální. Zuzka tomu ale moc nevěří.) Stopujeme červenou vobludu k Doi Suthep, zase to stojí víc než celá cesta z Chiang Mai.
Wat Doi Suthep je nejkrásnější a nejzajímavější ze všech wátů, které jsme v Thajsku viděli. Taky nejposvátnější - mají tam prý Buddhovo žebro, které tam donesl bílý slon.
Na dlouhých schodech lemovaných obvyklými draky (tentokrát tomu prvnímu čouhají z huby 4 další - běžně je to jen jeden) stojí 2 hmongské holčičky v krojích (čistých), té mladší jsou tak 3. Nenatahují ruku, neříkají "no money", zato hezky zpívají. Dáváme jim 10 B (tenbát), abychom si je mohli v klidu vyfotit. Je podvečer, na schodech je už málo světla, tak jsou trochu rozostřené, co se dá dělat. Ostatně focení v Thajsku bude celé o dlouhých časech a z ruky - v chrámech bleskají jen hulváti a v pralese pitomci - stejně blesk kazí barvy. A na stativ není čas.
Nahoře jdeme po šipce "foreigners", platíme á 20 B vstupné a já děkuju osudu, že jsme tu až po západu slunce - ve dne bych tu pro samé zlato na slunci nic nevyfotil. Centrální stupu obchází zástup Thajců s vonnými tyčinkami, a na několika dalších místech se provádějí další nám neznámé obřady - dolévání olejových lamp, pokropení od mnicha jakousi vodou, zvonění na řadu zvonů, u kterých je cedulka (i v thajštině), že se na ně nesmí zvonit, atd. Z terasy je výhled na celé Chiang Mai (převýšení asi 1000m). Wát opouštíme už za úplné tmy, tak pohrdáme pěšinkou a jdeme k headquarters raději po silnici. Netoužíme po setkání s kobrou, nebo něčím podobným.
Večer ležíme ve stanu, ochutnáváme thajské pivo, a snažíme se usnout za doprovodu thajského večírku u vedlejších stanů. Dost neúspěšně se pokoušejí hrát na totálně rozladěnou kytaru a k tomu ukrutně falešně zpívají. Naštěstí neřvou jako Češi, tak se to dá přežít.

12.12. ne
Ráno nás místo zpěvu ptáků buděj motorky a pickupy thajských turistů. Turistika v Thajsku spočívá v tom, že se o víkendu naloží pickup, objede se pár vodopádů, u headquarters příslušného parku se udělá večírek s barbecue, k čemuž tam pronajímají keramické kýble a prodávají dřevěné uhlí, a ráno se odjede zase pryč. Na to, že byl víkend po státním svátku a prázdniny, jich tu zase tolik nebylo. A v lese pochopitelně nikdo.
Začínáme na stejné cestičce jako včera, takže zase rafflesie, velkej fíkus, banány, atd. Jdeme asi 3 km po široké lesní cestě směr Hmong village, pak se vracíme na cestu kolem vodopádů dolů k Chiang Mai. Obě cesty lze doporučit - jsou značené a hezké. Tu okolo vodopádů není vhodné chodit s velkým kletrem - blbě se s ním prolézají bambusové a liánové houštiny. Pochopitelně jsme měli 2 plně naložené.
Večer jdeme na night bazar koupit dalekohled, který jsme si nevzali podle rady zkušených, že v džungli stejně není nikam vidět. To je sice pravda, ale pokud běžná výška stromu je 60m a chcete si prohlédnout ptáky sedíci v koruně, docela se hodí. Kupujeme ukrutnej klump se zvětšením asi 2x (napsáno je na něm ťamoťebou 10x) za 500 B, co se dá dělat, v kamenným ho měli za 1200. Škoda - 100 let starej triedr po pradědkovi je doma v šuplíku, zato dokonalej.

13.12. po
Loučíme se s guesthouse Home Place a jedeme regular busem do Chom Tong, odkud mají jezdit žlutý vobludy do parku Doi Inthanon. Žlutý vobludy tam jsou, jenže je málo lidí, tak chtějí cenu jako za taxík (600), ne jako za bus (40). Mimochodem, z Chiang Mai jsme busem přijeli asi za 20 B. Jdeme kus pěšky, Zuzka nemůže uzvednout svůj kletr poté, co do něj přidala asi 2kg grapefruit, mandarinky a vodu, na zádech už to jde, ale v tom vedru žádná sláva. Cestou nás odchytává žlutovobluďák a za 100,- (neříkal 60?) jedeme k vodopádům Mae Klang u vstupu do parku. Vodopády jsou ukrutně turistické, ale hezké.
Pak už kašlem na žlutý vobludy a chytáme pickup až k park headquarters (asi 35km). Cestování na korbách mám v oblibě už od první návštěvy Turecka - člověk si naplno užívá dovolenou, a když k tomu zastaví vždy první Thajec, na kterého mávnete, je z toho nejlepší způsob přepravy na vzdálenosti do 100km. Pokud nemá na korbě 2t čínskýho zelí nebo jinou drobnost.
Zuzka se pokouší získat v informačním centru nějaké informace a mapu, o které píšou v Lonely Planet, že ji prý mají. 1,5 hodiny, info žádné, a místo mapy plánek z kopírky, totožný s tím v LP, jsou na něm bez měřítka pouze silnice, vodopády, a vrchol Doi Inthanon. Mladík v překladatelském centru umí asi 50 slov anglicky, domlouváme s ním minitrek s průvodcem po úbočí Doi Inthanon za 200 B (údajně 6 km). Na vrcholu má být ještě malý okruh. Jiná pěší cesta prý v parku není. Značně kyselí jdeme postavit půjčený stan a na malou vycházku mezi políčky a sady - docela zajímavé. Večer je ukrutná kosa - odhaduju to na 5°C, prý tu umí i mrznout.

14.12. út
Ráno zjišťujeme, že Diffusil je super obrana proti dotěrným psům. Pejsci jsou tradičně velmi přátelští, přítulní, ale bohužel vesměs prašiví a plní blech. Nástřik Diffusilem má účinky 2 v 1: psi obecně nemají rádi libovolný spray, takže je od nich pokoj, stejně jako oni pak mají aspoň na jeden den pokoj od blech. Přece nepoužiju slzák na hodnýho pejska.
Jedeme stopem na trek. Vysazují nás u pagod, které tam před cca. 30 lety postavili vojáci z Thai Royal Force. Platí se tam vstupné, ale náš řidič zřejmě domluvil, že nebudem nikdo platit, protože tam jedem jen na chvilku, či co. Je to moderna, železobeton, humus.
Kousek nad tím na nás čeká průvodce, neumí ani slovo anglicky, okruh je jen 3 km, ale už se těšíme zase do přírody. Doi Inthanon se pyšní obrovským počtem druhů ptáků, leč viděli jsme jen vlaštovky (podle mapky z National Geographic byly japonský). Prohledáváme dalekohledem okolní stráně, nevidíme ani zvířata, ani žádné cesty. Ty jsou zjevně pouze tam, kde mají nějaký dopravní smysl - t.j. mezi sídly. A protože i horské kmeny se částečně dopracovaly aspoň k motorkám, je skoro všude asfalt.
Na vrcholu Doi Inthanon je kromě radarové stanice, která se nesmí fotit (!), parkoviště, cedule jako kráva "Thailand highest point 2565m", ta se fotit smí, Thajci se tam fotěj, a mají z těch 10 kroků od auta alpinistickej zážitek. Je tam ještě asi 500m okruh přes rašeliniště po lávkách (zadarmo!), velmi hezké.
Dost bylo Inthanonu. Chytáme stop až k headquarters, balíme, další stop na korbě pickupu až do Chiang Mai, luxus, rychlost, paráda. Cestou městem nás odchytává Amík na motorce a nabízí luxusní bydlení ve V&P House poblíž wátu Chang Taem za 250 B. Právě odjíždí dál na své cestě světem. 2 vysoké školy, neposedná nátura, jezdí po světě a živí se jako instruktor parašutismu. Říká, že nutně potřebuje být ve vzduchu, je to krásné a rozhodně lepší než jako debil hákovat 10 hodin denně v kanceláři. Nezbývá, než mu tiše závidět - má pravdu.
Po zkušenostech z Inthanonu se rozhodujeme k nákupu 3-denního treku, jinak se do hor nedostaneme. Paní v malé cestovce v Ratchawithi rd. nás chytá na slevu, místo obvyklých 1800 jen á 1500 včetně bydlení v protějším V.S.house po návratu z treku. S upozorněním, že to nesmíme nikde říkat, měla by průšvih z podrážení cen.
Jdeme na thajskou masáž, 1 hod. á 150 B. Zajímavý zážitek, některé končetiny jsem v takových polohách nikdy neměl. Jen namožená lýtka jsou trochu nepříjemná - všimli si toho a věnují jim obzvláštní pozornost. Na závěr čerstvě vymačkaný džus z pomerančů, citíme se jako znovuzrození.

15.12. st
V 10:00 nás u wátu Chedi Luang vyzvedává vyhulenec s pickupem a převáží do cestovky. Tam necháváme 1 kletr na kanapi, kde přes noc spí celá rodina, a s mírným zpožděním doráží "minibus". Je to pickup s nástavbou, stejnou jako mají červený a jiný vobludy. Českej poliš by čuměl - jede nás celkem 18; 3 vpředu, 12 v prostoru pro 8, a 3 průvodci stojej na vyklopený zadní sajtně. Nejedem daleko, jen asi 80 km, tak co.
Dojíždíme na místo - řekou se valej měchuřiny (pro neznalé: rafty), a u stolů na břehu to vypadá, že nás půjde snad 200 najednou. Turistická velkovýroba, fuj. Zjevně sem jezděj všechny cestovky z Chiang Mai společně. Později jsme zjistili, že jen 2 mají licenci pro treky v oblasti Pai, ostatní jen dodávají klienty.
Naštěstí se to rozděluje a je nás 19 + 2 průvodci. Staršímu je asi 20, mladšímu 15, a vypadají, že budou fajn. Byli. A protože nejsou čistokrevní Thajci (starší je 1/2 Karen), umějí i chodit po horách.
S potěšením zjišťujeme, že žádný z účastníků není významně obézní. Většina vypadá jako Amíci, abychom pak zjistili, že je to 5 Britů, 2 Australanky, 3 Amíci, Novozélanďan, Maďarka, starší francouzský pár a 3 korejští důchodci.
Cestou do vesnice horského kmene Lahu, kde máme spát, se třídí zrno od koukole. Korejci a já se Zuzkou jsme vpředu, Francouz vzadu vypadá na infarkt. Je to do kopce a je vedro. (Pro nás - Thajci tvrděj, že je zima).
Po příchodu do vesnice k našim dnešním domácím jsme okamžitě atakováni skupinkou holčiček nabízejících slovy "tenbát" vlastnoručně vyrobené náramky z různých semínek. Jeden Zuzce kupuju, pro štěstí.
Večer nám průvodci vařej ňamky, sedíme u ohně na terase bambusového domu a popíjíme výborné pivo Chang. Dozvídáme se, že horské kmeny jsou v podstatě ilegálové bez ID card, ačkoliv přitáhli převážně před 100-200 lety. V omezeném počtu jsou tolerováni v nejbližších obcích kolem hor, obecně jim ale hrozí zatčení a deportace do Barmy. Je to proto, že posledních 50 let se do Thajska valily davy uprchlíků z okolních zemí, v posledních 20 letech zejména z Barmy. Děti prokazatelně narozené v Thajsku a absolvující aspoň základní školní docházku už mají šanci občanství získat.
Korejci chlastají korejskou whisky (chutná jako oslazená thai-whisky) z 0,2 l krabicového balení údajně v ceně 1400 B za kus. Po vyčerpání zásob přecházejí na thai-whisky. Vylili se jako my to taky umíme.

16.12. čt
Ráno se Francouz stěhuje k jiné skupině a do čelních pozic pochodu přibývá jeho žena se slovy "manžel je už moc starej, pořídím si mladšího". Vyrážíme na "climbing" trasu k vodopádu. Jdeme po horském hřebeni, les vypadá dost česky - borovice. Thajci to považují za velkou exotiku, většina z nich je nikdy neviděla, protože z auta jsou vidět jen v Doi Inthanon. Scházíme do údolí, konečně jungle - bambusy, banány, liány - tentokrát již bez zranění. Procházíme vesnicí kmene Lisu (Číňani), zajímavostí jsou normálně krmení psi. U Lahu, kde jsme spali, se krmením psů nezatěžují - psy jenom mají.
Korejskej profesor v.v. vypadá po whisky večírku dost zničeně, tak ho pro zlepšení nálady zasvěcuju do problematiky českých zvěřinců - večer opice, ráno kocour.
U vodopádu fasujeme bambusové tyčky, které náš starší průvodce vyřezával za chůze mačetou, velké listy z čehosi, a na to vynikající pad thai (smažené nudle), které udělali ráno a nesli nám je v batohu. Je příjemné býti klientem. Koupačka ve vodopádu, a jdeme dolů podél říčky, je to nádhernej creek se spádem asi 6%, jasně vidím, že severní Thajsko by si zasloužilo vodáckou expedici. V období dešťů, pochopitelně, teď není voda.
Spíme opět v bambusové ubytovně, o kterou se stará rodina Thajců s několika prašivými psy.

17.12. pá
Jdeme asi 1/2 hod. k řece Mae Taeng. Čeká nás "Elephant riding", "Whitewater rafting", a "Bamboo rafting". Turisťárna, kterou očekáváme s mírnou nechutí, ale všechny nabízené treky to obsahovaly, tak nebylo vyhnutí.
Nakonec to nebylo tak hrozný. Slonice byly velmi sympatické, zejména krmení té "naší" trsem banánů koupených za 5 B jsme si náležitě užili.
Jízda na měchuřině (fuj! - taková potupa pro pádlera!) nám umožnila vidět aspoň takhle kousek řeky, když druhá varianta (půjčení kajaků) zahrnovala povinné 1-denní školení na ww1 á 2500 B, o půjčovném za kajaky a dopravě nemluvě. Peřej, nad kterou se na měchuřinách začíná s klienty bez jakýchkoli zkušeností a školení, byla docela výživná. Ostatně úsek nad tím, který jsme mohli vidět, stál docela za to (no jo - vodácká expedice, až nám ji někdo zaplatí ;-). Sedíme se Zuzkou na háčku a vzadu sedícímu guidovi škodíme - občas proti jeho plánům "pověsíme" vracák. Ten se zase pokouší škodit zbytku posádky - Australanku a Maďarku postupně pošle na voleji do vody poté, co nám řekl, že v ní jsou jedovatí hadi. Není však rychlý hbitý ostražitý, tak tam končí vzápětí taky.
Bambusový vory byly taky docela sranda. Jakožto zkušení "whitewater kayakers" jsme byli se Zuzkou nominováni za řidiče jednoho z nich. Z vytáčení voru v meandrech pomocí manévrů na poslední chvíli (jinak to nešlo - je málo vody) měla naše posádka trochu adrenalín. Zejména poté, co Zuzky zadní bidlo převzala Australanka a prováděla přesně opačné úkony, než bylo třeba ;-)
Cestou zpátky do Chiang Mai máme trochu pocity jako při návratech z prázdnin - něco hezkého končí. Trek překonal naše očekávání ve všech směrech. Rozhodně se vyplatilo, že jsme očekávali to nejhorší.
Bydlení ve V.S. guesthouse taktéž překonalo naše očekávání. Bylo hned po V&P House nejlepší za celý náš pobyt v Thajsku.

18.12. so
Z důvodu nafocení orchidejí jdeme na květinový trh na východním předměstí Chiang Mai. Co nám zbývá, když v pralese kvůli suchu nekvetou.
Cestou nasáváme místní kolorit, včetně nepopsatelného puchu u jakéhosi velkoobchodu s masem.
Na schodišti u wátu Pa Paeng objevujeme požírání jednoho kamenného draka druhým, což jsme zpětně odvodili jako všeobecně platné.
Blízko květinového trhu vidíme i uličku s chatrčemi těch méně úspěšných.
Po hodinovém čekání na zpožděný regular bus (asi oprava) opouštíme Chiang Mai. Cestou s námi pokouší rozvíjet konverzaci vedle sedící mladej mnich, ovládající asi 3 slova anglicky. Řidič se s tím moc nemaže, tak do Chiang Rai dojíždíme skoro na čas.
Brzy máme zjistit, že Chiang Rai je zapráskaný turistický maloměsto s asi 5 humusnejma guesthousema za nemravný peníze a drahým jídlem (srovnání s Chiang Mai). Jdeme do Ben guesthouse, je to samozřejmě min. 2x dál, než to vypadalo podle plánku, který jsme dostali u busu od sympatické slečny. Za 160 B humus, stěny z rohoží, takže hovor je slyšet přes celý dům, zítra tu spát nebudem. Nabízejí treky do 4 účastníků á 1200 B za den. Zeptáme se ve městě.
Lotr v cestovce vypadá velmi pružně, dohadujeme trek ve dvou s průvodcem, dvoudenní trasa v 1 dni, bez slonů a raftingu (zase!). Slibuje "forest" a "jungle". Za 1700 pro oba se to zdá být O.K.

19.12. ne
Trek je dost vypečenej - průvodce (mladší brácha toho lotra) se diví, že nechceme jít po cestě pro auta. Na otázky typu: půjdeme po pěšince pralesem, nebo po téhle cestě? odpovídá zásadně "YES !" (obvyklá thajská odpověď na otázku s několika možnostmi). Pak z něj leze, že na pěší cestičky bychom museli dále do hor, v této oblasti (SZ od Chiang Rai) v podstatě nejsou žádné. Ještě že jsme s nimi nešli na 2 dny.
Jinak je ale milej a docela umí anglicky, tak jsme se dozvěděli spoustu věcí:
Například nám vysvětlil, proč tu teď skoro nejsou komáři - je zima, a komáři nemůžou zimou lítat. Asi by chlapec čuměl, jak v Norsku v totální kose skoro není přes mračna komárů vidět slunce.
Taky konečně víme, jak správně zdravit, děkovat, atd. Slova jako "savat dý" a "khob khun" jsme uměli, ale co je to "káá" na konci? Takže: muži používají univerzální zvořilostní slovo "khrab" (vysl. kap), zatímco ženy totéž vyslovují jako "káá".
Muži: savat dý kap (dobrý den), kop kun kap (děkuji), lá kón kap (nashledanou).
Ženy: savat dý káá (dobrý den), kop kun káá (děkuji), lá kón káá (nashledanou). Káá se pochopitelně zpívá.
Aspoň už nebudu mluvit jako ženská, i když v jiných oblastech nebyla výslovnost "khrab" tak vyhraněná. Jinak s tím lze vystačit, stálo by za to naučit se ještě číslovky 5, 10, 20, 30, 40, 50, 60. Ti, co prodávají věci (zejména jídlo) za podobné ceny, málokdy umějí anglicky.
Prošli jsme opět několik vesniček "horských kmenů", které se však již přestěhovaly z hor do údolí za úrodnějšími políčky a snadnějším životem (ve srovnání s předchozím - jinak je tu dost bída). Obědváme ve vesnici u vodopádu, když jsme před obědem pořídili za tenbát náramek od jedné holčičky a po obědě od jiné, která taky děsně smutně koukala. Bylo jich asi 5 a měly zjevně za to, že bychom si měli koupit od všech, aby to bylo spravedlivé.
Většina horských kmenů jsou animisti, což spočívá v uctívání duchů všech věcí, rostlin, zvířat a předků. Protože jich mají dohromady moc, stojí za vesnicí domeček pro duchy, aby jim neškodili ve vsi. Vypadá jako čekárna na autobus, je ale postaven z bambusu a došků.
V poslední vesnici mají domečky pro rodinné duchy ve tvaru ptačích krmítek na kůlu před vchodem do každého domu. Potkáváme tu skupinu studentů ze Singapuru, kteří ve vesnici v rámci nějakého grantu stavějí z nepálených cihel turistické informační centrum. Dříve jim už stihli dotáhnout do vesnice betonovou silnici. Kdyby jim radši dali pokoj, byli by ti lidé šťastnější.
Ještě odmítneme nějaké "tenbáty" - kam se člověk hne, všude mu nabízejí různé cetky. Baby v krojích mají totálně černé, ale zářivě lesklé zuby. Požírají jakési oříšky, které jim sice barví zuby načerno, zato prý zvyšují jejich odolnost.
Další zajímavost jsou teaky a ochrana stromů obecně. Teakové dřevo se těší velké oblibě, takže si v minulosti skoro všechny teaky vykáceli. Teď rostou zase skoro všude a platí totální zákaz kácení. Teakové dřevo se dováží z Barmy, tam diktátoři na přírodu kašlou.
Občas jsou některé stromy opásány látkou. To dělají buddhističtí mniši, strom je pak chráněn a místní lidé věří, že kdo by ho pokácel, zemře.
Podobný osud stihne podle víry horských lidí každého, kdo by šlápnul na mraveniště (jsou tu hliněná, neb nemají jehličí).
Večer hledáme guesthouse, je to však trochu problém. Všude masážní salóny, 3 hotely, a guestů málo, plný, drahý, humusný. Opět už za tmy se ubytováváme u vyhulenýho týpka v Lek guesthouse, za 180 B s teplou sprchou a mírným humusem. Slíbili nám, že nás zítra večer před cestou na jih nechají ještě osprchovat. Teplá voda podléhá nějakým náhodným procesům, takže Zuzka se sprchuje i s vlasama ve studené, Bednítko bez vlasů v teplé.

20.12. po
Konečně se osmělujeme a půjčujeme si motorku za 200 B s pojištěním (o 50 dražší než v Chiang Mai), měli jsme to udělat už včera a vykašlat se na lotra. Nikdy jsem na tom nejezdil, ale s automatem to jde. Míříme k horkým pramenům Pong Nam Ron na západ od města, zkusíme tam nějakou procházku.
Na silnici vidíme odbočku doprava na vodopád Khun Kon asi 20 km jižněji. Tož jsme zabloudili, nevadí, jedeme k vodopádu. Před parkovištěm je závora, ale nic nechtějí a pouštějí nás dál. Asi to tu chráněj před šmejdama.
Cestou k vodopádu vidíme párek bělochů s 2 průvodci přecházet potok na malou cestičku - paní je extrémně nešikovná, nakonec to bere vedle lávky vodou za pomoci obou guidů. Zatímco čekáme, jak to dopadne, v Zuzce roste sebevědomí. Prohlídneme si vodopád a půjdem tam taky. Vodopád je pěknej, výška asi 50m (nesjízdnej ;-). Na cedulích píšou 70, lháři, asi to měřili anglický farangové v yardech.
Cestička za rozpadlou lávkou je sotva znatelná, nejdřív do ukrutnýho kopce, pak cca. 2km vedlejším údolím džunglí okolo potůčku. Veliká krása, ostatně v opuštěných údolích je tu většinou nejzajímavější vegetace.
V Chiang Rai si dávám několik průjezdů na motorce městem v odpolední špičce - směnárna, Zuzku s kletrem na autobusák, můj kletr na autobusák, vrátit motorku. Asijskej bordel, ještě ke všemu se tu jezdí vlevo. Veliká krása podruhé - fakt si užívám.
Busem 1.třídy přes noc do Bangkoku. Opět žádnej bílej v busu. Proti 2.třídě větší luxus, nezastavuje tolik, zato klimatizace víc chladí a je tu video. Pouštějí nějakou totální sračku alá zločin, policie, thajský box. Řve to jako kráva a k tomu ještě můžeme umrznout. Vývody klimatizace jsme pochopitelně přelepili Tesou. Špunty do uší se taky hodily. Fungovaly i po rozříznutí napůl (měli jsme jen jedny).
Přístup Thajce k air condition je obecně zvláštní: zaplatil sis klimatizovanej bus, tak ti ukážeme, jak nám to dobře chladí. Nevadí, že je venku 10°C.

21.12. út
Ráno na north-east bus terminálu plynule přestupujeme na bus do Pak Chong, prostoj asi 10 minut, paráda. Cestou pouštějí z TV videoklipy thajského popu, dost hustý.
V Pak Chong Zuzka zjišťuje potřebu další jazykové znalosti: "kde jsou tu prosím záchody?". Veřejná zařízení tohoto druhu nejsou příliš častá, zejména v menších městech. Doporučuje se čůrat mimo města, uvnitř je to problém. V kadeřnictví byli pohostinní.
1000km směrem na jih je znát - je tu vedro. Jedeme minibusem (pro změnu nástavba na korbě malého náklaďáku) k bráně parku Kao Yai, platíme vstupné, odmítáme modrou vobludu, a už jedeme oblíbeným stopem na korbě pickupa k centrále parku. Cestou míjíme několik makaků na silnici a cedule "Beware! Cobra crossing!", "Elephant crossing!" a "Beware! Tiger zone!".
V informačním centru jako obvykle nemají mapy (viz dále) a kemp je dalších 5 km. Jdeme na kopeček a stopujeme pickup tourist police. Vezou nás až do kempu, ačkoliv stanici měli asi o 3 km dříve. V kempu jsou asi 3 stany, zdá se, že park je skutečně "masově" navštěvován (píšou to v LP a měli jsme z toho trochu obavy).
Půjčujeme si stan, stavíme, a jdeme na vycházku přes lávku s nápisem "Danger! Don't cross after 6 pm!". Je tam poměrně otevřená savana. Koukáme, zda neuvidíme tygra, což je pochopitelně blbost - v celém parku jich žije asi 10 a většina rangerů nikdy žádného neviděla. Daří se nám hlučnou chůzí vyplašit z blízkého stromu 2 dvojzoborožce indické (great hornbill). Jsou to letadla velikosti supů a mají řídká péra na křídlech, takže jejich máváním způsobují pěknej hluk. Jsme z toho úplně paf, ani mě nenapadlo je vyfotit. Potkali jsme ještě velkého ledňáka (king fisherman, asi ledňák modrokřídlý), několik dalších druhů ptáků včetně krkavců, a v podvečer tlupu makaků.
Za asistence jelena, kterej je drzej jako lázeňská veverka, pojídáme ananas. Příště si koupíme zase vykrájenej. Jelen nic nedostal, za krmení zvěře je pokuta 500 B.
Večer si půjčujeme za tenbát keramickej kýbl na oheň a seznamujeme se s Němcem jménem Tom. Je to sympaťák. Říká, že cestuje po JV Asii už několik měsíců a ještě několik bude. Vykopli ho z Deutsche Telekom s patřičným odstupným, tak nemá problém.
Dnes byl v parku s průvodcem a dostal od něj docela pěknou mapu. Je to sice ručně kreslený plánek, ale lepší, než vše ostatní, co jsme zatím viděli. Tom říká, že ji nesmíme nikde ukazovat, aby průvodce neměl průšvih, že mu ji dal.
Thomas zodpovědně užívá angličtinu, anglicky odpovídá i na moje německé věty, a velmi nepěkně se vyjadřuje na adresu běžného vzorku německých turistů. Asi ví, jak je mají všude rádi. Po Asii prý cestuje jako polskej student.
V kempu neprodávají chlast, dokonce ani pivo, v celém parku je asi prohibice. Děláme čajovej večírek, alespoň nějaké alkaloidy do těla. Při sbírání větviček na oheň vidíme v trávě ve světle čelovky svítit oči pavouků.

22.12. st
Ráno si fotím Tomovu mapu (ještě ji mám schovanou - na požádání pošlu). Jdeme s Tomem na výlet po jedné ze značených tras. Máme štěstí, potkáváme asi 1,5m hada. Průvodce 2 lidí, co jdou za námi, říká, že je to "weep snake", že není jedovatý a setkání s ním prý znamená, že budeme mít štěstí. (Asi whip snake - Ahaetulla - bičovka, Day active, very fast, somewhat bitehappy snake. Mildly poisonous - not deadly.) Cestou k vodopádům vidíme skrz stromy opět dvojzoborožce, zejména jsou ale slyšet.
U vodopádu Haew Suwat dáváme v restauraci ňamku a jdeme dál. Za restaurací se pokouší snadno získat nějakou potravu 2m varan (monitor lizard).
Následující úsek cesty, který je psaný na 1,5-2 hod., probíháme za 50 minut; od varana jsme vyrazili ve 4 odpoledne a máme to daleko. Jedeme stopem do našeho kempu a jdeme zase přes lávku "Danger..." využít čas do 6 pm, kdy zhasnou. Slyšíme rvačku makaků a po ní můžeme zblízka sledovat jednoho, kterému se do houští k tlupě hned zpátky nechce. Když zjistil, že se ho nechystáme obtěžovat, sedl si na cestu asi 2m od nás. Tak jsme ve čtyřech čekali na soumrak.
Večer zase čajovej večírek s Tomem. A zase nás sledují stovky pavoučích očí.
Plánujeme poslední část naší cesty - moře. Tom nám doporučuje ostrov Ko Phangan, rozumně argumentuje, že 1000km dlouhá cesta přes noc je výhodnější, než strávit celý den přesunem na kratší vzdálenost (původně jsme plánovali Ko Samet, že je blízko).

23.12. čt
Balíme, loučíme se s Tomem, a vymýšlíme plán klamání tělem na centrále parku, kde potřebujeme nechat jeden kletr do zítra, druhý jen do večera a přitom neupadnout v podezření. Večer totiž chceme spát na watching tower u solného lizu, kam mají v noci chodit sloni. Platí tu samozřejmě přísný zákaz individuálního nočního safari.
Tom jede k nějaké jeskyni, ze které mají za soumraku vyletovat desetitisíce netopýrů.
Obcházíme druhý značený okruh okolo watching tower, abychom tam zhodnotili reálné možnosti spaní. Vypadá to dobře, doufejme, že ten ranger v houpací síti večer brzy vysmahne. Cestou potkáváme singapurskou rodinku s 2 dětmi a 1 miminem.
U centrály parku vyzvedává Zuzka jeden kletr, dáváme si ňamku a jedeme stopem k věži. Na korbě pickupu je s námi asi 10 lidí.
Od silnice se plížíme děsně nenápadně, nahoře na věži okamžitě odkládám kletr a mísíme se mezi ostatní, pozorující dvojzoborožce. Není celkem nic vidět, ještě západ slunce a všichni jdou. Sledujeme dalekohledem liz a přilehlou louku, jestli tam něco přichází. Z dlouhého sledování ztemnělé plochy ve večerním oparu máme vidiny - hele, teď se tam něco pohnulo! Pochopitelně nic. Možná byl vzadu na louce barking deer, nebo taky kus křoví, kdo ví.
Něco se hýbe na přístupové cestě - okolo věže nám prochází malajský dikobraz. Po chvíli jdou dokonce dva.
Asi v půl osmý večer nás od silnice osvítí reflektor, no nazdar, určitě přijde ranger a máme průšvih. Čekáme, co z toho bude. K našemu překvapení přichází singapurská rodinka včetně mimina. Připadáme si jako totální gringos, když jsme se před chvílí báli jít vedle věže do trávy na malou. Asi to berou jinak - do českýho lesa taky klidně chodíme za tmy.
Mají s sebou reflektor s dosahem asi 400m a dost hulákají, takže už asi nic neuvidíme. Ve světle reflektoru nejsou vidět žádná zvířata. Asi po 1/2 hodině odcházejí, když nám ještě nejstarší (asi 5 let) chlapeček stihne rázně odpovědět na otázku, jestli by chtěl vidět slona nebo jiné zvíře: "Já bych nejraději šel spát!"
Po odchodu rodinky ještě asi 2 hodiny živíme naději, že něco uvidíme. Zkouším fotit liz a louku ze stativu na dlouhé časy (15"), na monitoru foťáku to vypadá jako ve dne, ale stále bez zvířátek. Dělá se mlha, takže dobrou noc.

24.12. pá, Štědrý den
Budíme se před rozedněním, ale mlha je ještě větší než večer. Fotím východ slunce a natáčím videosekvence se zvuky pralesa. Pěkně se to okolo nás budí, je to koncert. Na blízkých stromech žije hejno menších dvojzoborožců, taky vstávají. Tak to přece stálo za to.
Ještě se jdeme podívat na liz, kdo tam v noci mohl přijít neviděn. Uznáváme za téměř prokazatelnou noční přítomnost jednoho jelena, tak nás ta mlha zas tolik nemrzí. Příště třeba budeme mít větší štěstí.
Cestou k centrále parku ještě natočíme nějaké zvuky, Zuzka sleduje kousek od cesty tlupu makaků, kterou jsem skrze "birdwatching" úplně přehlédl a Zuzky šeptání neslyšel :-(
U centrály prodávají suvenýry, kupuju si tričko se zvířátkama, a zjišťuju, že prodávají asi za 25 B stejnou mapu, co jsme si ofotili od Toma. Takže asi tak tajná není. Jen nechápeme, proč o ní v asi 50m vzdáleném headquarters nic nevědí, a proč ji taky neprodávají.
V restauraci dáme ještě ňamku a už jedeme stopem (na korbě pickupa - jak jinak) až do Pak Chong. Před bránou parku kluci zastavěj, je tam malej chrámek, rychle pomodlit, zpátky do auta, a zase jedou jak šílenci.
Cestou vidíme před nějakou brankou zlaté prase, ačkoliv jsme se dnes rozhodně nepostili. Asi to tím není.
Kupujeme lístky do Bangkoku, bus jede za 5 minut, žádné prostoje. Začínáme věřit tomu, že dneska všechno stihneme.
Na bus terminálu odpovídám taxikářům a ťukťukářům na otázku, kam jedeme, již tradičně: "To the toilet!" Funguje to - dají pokoj.
Hrdě jdeme na socku - nepojedem přece na Khao San drožkou, jako nějací paďouři. Chvíli trvá, než zjistíme městský autobus. Čísla na busech jsou totiž vždy aspoň 3, ještě jsme však nezjistili systém, podle kterého z nich se to jmenuje. Často podle nějakého čtvrtého, neviditelného. Jedeme trojkou. Tedy - občas. Je odpoledení špička, takže trávíme asi 1,5 hodiny v zácpě. Začínáme propadat skepsi ohledně našeho dnešního odjezdu na jih. Cestou ještě stačíme zavrhnout Ko Phangan, který nám doporučoval Tom. Pozítří je úplněk a na Ko Phangan se koná pravidelná 24 hodinová "Full moon party". Nemusíme mít všechno, zejména ne technopárty s 10.000 bílejma opilcema na malém ostrově, pojedem radši do Krabi, je to skoro stejně daleko. (Omyl - jede se stejnou cestou přes Surat Thani, Krabi je dalších asi 200km.)
Asi v 5 odpoledne dojíždíme k ulici Khao San, samej bílej ksicht, fuj! Lístky do Krabi kupujeme v cestovce údajně poslední 2 a patřičně předražené. Ještě si v šílené rychlosti rezervujeme pokoj v guesthouse (humus a taky drahej) na 29.večer a necháváme tam jeden kletr s věcmi do hor. Ňamkáme pad thai u stánku na ulici a v 6 nás u cestovky vyzvedává maník, co nás odvede k busu. Ještě že jsme tak spěchali - čekáme tam pak přes hodinu jako trubky.
Nějak jsme si zvykli na vysoký komfort linkových busů - přijíždí cestovkovej "vip" bus, na lince by stěží mohl jezdit 2.třídu. Ten mameluk nás tam nadirigoval pozdě - nastupujeme skoro poslední, nejdřív to vypadá, že nás nevezmou vůbec a pak nás cpou na zadní pětku společně se 3 ramenatejma Frantíkama. To bude tedy cesta - 1200km, nejde sklopit opěradlo, není místo na nohy, mačkáme se na sebe, a ještě k tomu jsme se už druhý večer nemyli. Snad nás na jihu rozlepěj.
Na noční zastávce je ukrutně drahá hospoda, stejně už dávno víme, že s cestovkou jedeme z nouze poprvé a taky naposled. Bohužel dnes nebylo reálné stihnout ještě přesun na jižní terminál.

25.12. so
Ráno dojíždíme do Surat Thani, odkud jezdí trajekty na Ko Samui a Ko Phangan. Mají tady nějakou přestupní centrálu, taky všechno min 5x (internet 10x) dražší, než obvyklé ceny, vybírají i za záchod, šmejdi. Mají tam sprchy (údajně teplé - che!), tak se konečně můžeme umýt. Pohrdáme předraženým jídlem a čekáme, až po 2 hodinách přijede tentýž bus a budeme pokračovat do Krabi. Lezeme do busu mezi prvními, takže místa k sezení jsou OK. Zato jedeme 40 po dálnici, abychom nebyli v Krabi zbytečně brzo, a cestující, kteří pokračují dalšími trajekty na ostrovy, nedržkovali, že musejí dlouho čekat. Asi v 11 konečně dorážíme do Krabi, zase do jejich zařízení, opět vše drahé jako prase. Ptáme se na cestu do centra, hned nám šmejdi vnucují taxi, ačkoliv je to asi 500m. Za trest jim aspoň vlezeme bez placení na záchod (hnusnej).

Kupodivu - Krabi nám okamžitě po opuštění té zapráskané cestovky ukazuje velmi přívětivou tvář. Ušli jsme asi 100m a dáváme si u milé paní v restauraci ňamku, každý za obvyklých 20 B! Okamžitě se nám vrací dobrá nálada - jsme zase v Thajsku, jak ho známe.
Jdeme městem a pokoušíme se najít půjčovnu motorek. Mají tu asi 5 prodejen, ale půjčovna žádná. Když dá tak 5-8 zaměstnanců prodejny hlavy a každý jeho zásobu 3 anglických slov dohromady, je z toho hnedle 5,5 anglických slov a vždy další rada jít o dva bloky dál, tam doleva, a tam to určitě je. Pak se náhodou dáváme na druhou stranu, docházíme skoro na nábřeží, do ulice plné guesthousů a cestovek, z nichž některé půjčují motorky. Na rozdíl od Chiang Rai tu všichni tvrdí, že pojistka na motorku neexistuje, tak půjčujeme za 150,- na den bez pojištění, nějak to dopadne. Procházím několik guesthousů, ve čtvrtém za 200 na noc bydlíme, čistý společný záchod a sprchu máme hned vedle pokoje, sprcha je studená, ale tady na jihu to nevadí.
Cestou za půjčením motorky jsme získali zdarma mapu Krabi a okolí, tak jedeme k moři. Dochází k drobné navigační chybě - LP a naše mapa mají poněkud rozdílná měřítka (nejsou tam uvedená), tak jedeme asi 30 km jinam. Oblast doporučovaná v LP má tak 3x3 km. Vracíme se zpět na jednu z místními hojně navštěvovaných pláží (Nopparat Thara). Zklamaně hledíme do zkalené vody - je odliv, a drobné bahýnko z písku je zvířené. Lepší než se dál péct na slunci, ale zítra pojedeme jinam.
Večer si dáváme v thajské restauraci nějakou Barracudu (výborná), když jsou ty Vánoce. O několika chobotničkových lízátkách na trhu nemluvě.

26.12. ne
Ráno jedu na bus terminal koupit lístky na 28. večer zpět do Bangkoku, opět pravidelnou linkou. Cestovku už nebrat. Nikdy.
Dnes pojedeme k přístavišti Nammao, a dál motorovou bárkou na pláže Ao Rai Lay. Doporučuje to LP, mají tam být korály, lezecké terény, podmořská jeskyně na potápění a bugalowy za pouhých 21.000 B za noc.
Moc jsme se tam ještě nerozkoukali a už nás poliši ženou od vody, prý "big wave". Moc tomu nevěříme, ale klušeme s nimi, abychom nedělali problémy. Pak už je za zálivem vidět asi 5m vysoká přelévající se vlna, když předtím moře stihlo během asi 2 minut ustoupit pod hranici největšího odlivu. Ještě před chvílí byl příliv na své horní hranici. Do zálivu, kde jsme byli, první nárazová vlna v podstatě nedošla, moře ale během následujících 30 minut několikrát vystřídalo příliv a odliv, přičemž příliv mohl být asi 1m nad svou max. hranicí. Vypadalo to jako řeka při povodni a zejména pro bárky to bylo osudné - postupným smýkáním stále víc na břeh se rozlámaly o stromy. Tak - a to je všechno, co jsme zažili "live".
Thajci na to koukali trochu nevěřícně, na otázku, zda to tu mají často, odpovídali tradičně "YES", ale tušili jsme, že to asi byla tsunami a že to tu často určitě být nemůže.
Usoudili jsme, že už nic nebude, tak se půjdeme podívat okolo poloostrova - jenže - cestou nás vyhnali na kopec, že možná přijde ještě další. Je tam spousta lidí v plovacích vestách a několik zraněných. Asi po 1/2 hodině zahajuje personál resortu zásobovací výpravy do restaurací a zpět, aby ubozí turisti nezemřeli hlady, než nás všechny propustí zase dolů. Přicházejí banány, mandarinky, voda, atd. Později se objevuje běloch, asi nějakej místní šéf, a informuje nás, že tu budeme asi 3 hodiny, než bude vyloučeno riziko dalších vln. Je to pruda, ale co se dá dělat. Koupání dnes stejně nehrozí, moře je totální humus.
Od nějakých šikmookých turistů (asi Singapur) se dozvídáme, že to byla tsunami od Sumatry a že smetla Srí Lanku. Volali jim příbuzní na mobil. Ten my máme fikaně v Krabi v pokoji, takže nemůžeme nikomu poslat zprávu, že jsme v pořádku.
Po propuštění ze skalní internace se chvíli poptáváme po lodi (trochu potížka - skoro žádné už nejsou), a pak vyrážíme se zástupem Thajců na pěší výlet zpět do Nammao, kde, jak doufáme, najdeme motorku. Je odliv a pobřežní útesy jsou průchozí, protože pod hranicí přílivu podemleté. Visí tam krásné obří krápníky, kdyby to nebyl pochod po katastrofě, užili bychom si to víc. Každou chvíli sledujeme moře, jestli se nechystá nám něco nadělit. To je ale už naprosto klidné.
Pak jsme si ještě nechali za 250 B zprovoznit utopenou motorku, ta voda v reflektoru snad cestou vyschne a digitální budíky asi hned tak fungovat nebudou. U půjčovny včas vypínám zapalování a děláme jakoby nic. Nechtěli nám to šmejdi pojistit, jejich problém. Zítra půjdeme pro motorku jinam.
Večer je na nábřeží v Krabi trochu zmatek, evakuují se ostrovy Phi-Phi, Yao, a Pu, nemusíme tu dělat voyeury. Jdeme radši k machometánům na trh na večířku.

27.12. po
Ráno si půjčujeme jinou motorku (zase nepojištěnou) a jedeme se podívat kousek severněji, jestli tam nebudou nějaké útesy vhodné ke šnorchlování a s nezkalenou vodou. U pláží Klong Muang (Sheraton) nacházíme pěknej ostrůvek asi 50 m od břehu, dá se tam dojít po mělčině. útesy jsou z velkých kamenných bloků, jsou tam nějaké rybičky, ale jinak nic moc. Hlavně není nic moc vidět - je to ještě dost zkalené. Asi po hodině jdeme zpátky, příliv mezitím dosáhl maxima. Na břehu stojí maník z blízkého hotelu a říká, že jdou další vlny. Moc tomu nevěříme, ale pak potkáváme po celém pobřeží uniformované muže s vysílačkami, a fotografy a kameramany čekající na vlnu. Motorku jsme pochopitelně měli zaparkovanou opět asi 5m od moře.
Nervozitu způsobili seismologové ze Srí Lanky. Indonésští odborníci se později nechali slyšet, že ty následné otřesy dnes ráno o síle asi 6,5 st. richterovy stupnice nestály za řeč a že tak malé zemětřesení rozhodně nemůže způsobit tsunami. Čert jim věř, nic však nepřišlo.
Jedeme se podívat na Shell (Gastropod) Fossil, je to atrakce, kde se za běžných podmínek platí vstupné. Dneska tu nikdo není. Zdálky to vypadá jako skladiště rozlámaných betonových panelů. Slézáme k vodě, je tam krásná písčitá pláž. Jdeme se koupat, ovšem z písčité pláže se asi metr od břehu stává bahýnková a dno klesá asi o 1 cm na 10 m vzdálenosti. Takže hned lezeme ven, dáváme zmrzlinu (balenou! - thajskej Schöller) a jedeme k Tiger Cave Temple. Bude nějaká kultura.
Vítá nás rozestavěný obří železobetonový skelet - zjevně se chystají postavit největší stupu v zemi. Před klášterem je prodejna občerstvení a jiných drobností. Kolem stolečků působí mírné pozdvižení tlupa makaků. Jsou podstatně drzejší než lázeňský veverky. Stačí chvilka nepozornosti a zakoupené potraviny a nápoje mizí na stromy a sloupy elektrického vedení. Dráty jsou naštěstí jako vždy izolované. Na jednom sloupu sedí opičák s petkou plnou vody, kterou k pobavení všech vylévá na ty, kterým ji čmajznul. Vyndavám si igelitku s dlouhýma kalhotama, abych nedělal v chrámu ostudu. Vodák má být rychlý hbitý ostražitý, takže ji v poslední chvíli stačím ještě zachytit a vyrvat opičákovi z rukou. Pokárán, že je poněkud dost drzej, hledí na mě zle.
Jdeme do chrámu, je to železobetonová přístavba ke skalnímu převisu, tygří jeskyně nic moc, k té stupě na kopci se v tom vedru drápat nebudem, za moc to nestálo.

28.12. út
Máme před sebou poslední den u moře. Jedeme nejdřív na Nopparat Thara (jako první den). Na pobřeží probíhá úklid trosek a odpadků. Včera nedělali nic, buď byli ještě v šoku, nebo čekali jestli nepřijde další vlna. Zajímavé je, že nevidíme nikoho truchlit, nadávat, nebo cokoli podobného. Zvenku to vypadá, že mají z odklízení trosek svého majetku dobrou zábavu. Tuhle národní náturu jim můžeme jen závidět.
Moře je kalné a při plavání máme občas pocit, že plaveme v mraveništi. Asi se po tsunami zvířil nějakej žahavej plankton, nebo co. Ještě trochu pomůžeme s úklidem odtažením děravého plastového barelu s benzínem na břeh a jedeme na pláž Klong Muang k ostrůvku, snad to tam bude lepší než včera.
Konečně vidíme taky nějaké lidi ve vodě. V hospodě odklízejí následky katastrofy a ještě dnes chtějí otevřít. Plaveme od pláže k ostrůvku a - !!!!!! vidíme korály! Byli jsme včera asi 50 m vedle. Polštářové jsme viděli už první den, ale množství keříčkových nám dělá velkou radost. Už jsme si nedělali žádné naděje. Občas to tu taky štípe, fotky v tom kalu taky nebudou nic extra, ale je to krása.
Tak, a rychle zpátky, umýt se před cestou, ňamka, nákup, vrátit motorku, autobus do Bangkoku jede v 17:00. Nasedáme do vobludy, už nevím které barvy, řidič nás ujišťuje, že určitě jede na bus terminal. Bohužel ale zjevně plánuje nejdřív vyhlídkovou cestu městem, jede přesně opačným směrem kolem našeho guesthouse, na trh, kdovíkam. Na další zastávce se jdu s mapou v ruce zeptat, jak to myslí. Máme to na knap a jestli nám ujede bus, tak bude pakárna i s odletem pozítří ráno. Pán začíná být poněkud nekomunikativní, tak bez placení rychle vystupujeme a jdeme pěšky. Ptáme se dvou mototaxi, jestli nás dovezou na bus i s kletrama. Prý každý za 60, tak jim pěkně děkujeme za ochotu a jdeme dál. Míjí nás vobluda jedoucí požadovaným směrem, řidič opět tvrdí, že tam jede. Poté, co odbočí zpět do centra, jdu se ho trochu nervózně zeptat, co to má znamenat. Opět rychle vystupujeme, jsme právě na místě, kde jsme před 20 minutama nasedali do první vobludy, a autobus jede asi za 10 minut z terminálu cca. 3 km odsud.
Chytáme vobludotaxi, ani se moc neptáme za kolik (asi 60 za oba?), hlavně mu ale zadáváme požadovaný čas. Poliši si tu jízdu nedali za rámeček a jsme tam včas. Taxikář je slušnej, ačkoliv jasně věděl, že jsme v nouzi, nevzal nás na hůl. 60 B byla dost slušná cena za stihnutí busu na 1200 km cestu.
Cesta linkovou 1.třídou je jako vždy luxusní, žádnej bílej, občerstvení za jízdy, večířka v ceně, paráda. Bohužel jsme se po tom infarktovém odjezdu na terminál stihli ještě se Zuzkou pohádat. Pochopitelně za to mohla, to dá rozum. Věřila, že vobluda s nápisem "Bus terminal" je ideální způsob přepravy na bus terminal. Splachujeme to Changem a thajským rumem a je nám zase dobře.
A trochu smutno - končí nám skvělá dovolená v krásné zemi s úžasnými lidmi. Bangkok, který nás čeká zítra, není Thajsko, to už jsme pochopili dávno.

29.12. st
Do Bangkoku přijíždíme ještě za tmy, tradičně odmítáme všechny taxikáře a jdeme na socku. Na hlavní třídě poblíž Khao San nacházíme lavičku, neobsazenou homelesem, a u koláčků ze 7eleven trávíme čas do rozednění. V guesthouse se tvářej překvapeně, že se někdo chce ubytovat v 6 ráno, máme však rezervaci, tak nakonec není problém. Po drobném šlofíčku vyrážíme do ulic.
Chystáme se přejít 2 dálnice vedoucí skrz náměstí, když nás odchytává velmi sdělný pán, kupodivu ani taxikář ani ťukťukář. Říká, že je učitel, a že býval mnich. Být normální buddhista je prý OK, stačí dodržovat 7 pravidel, jako mnich jich měl 250. Radí nám, jaké pozoruhodnosti v Bangkoku je třeba vidět a bezostyšně přitom čmárá fixou do naší vypůjčené mapy.
Jako první jdeme navštívit Wat Indrawihan - je tam 14m vysokej Buddha, prý je to potřeba vidět. Jdeme tradičně pěšky. Je to ukrutně daleko, zato cestou vidíme dostatek velkoměstského humusu. 14m Buddha je poměrně odpudivé pozlacené oplechované železobetonové monstrum, ale požívá zjevně velké úcty. Jako ostatně všechna vyobrazení Buddhy, a tenhle je ještě k tomu velkej.
Vracíme se do centra, v postranní uličce dáváme ňamku z chobotniček, a skrz čínskou čtvrť, která se ničím extra nevyznačovala (pokud to byla ona), přicházíme k Wat Phra Keo. Poliš u křižovatky nám říká, že Wat Phra Keo bude až do 15:00 uzavřen kvůli královskému smutečnímu obřadu za králova synovce zabitého tsunami. Doporučuje Wat Pho a ptá se mě, jestli mám dlouhý gatě. Připínací nohavice jsem fikaně nechal v guesthouse, tak si dáme vycházku navíc. Do wátů sice běžně lezou dementní běloši v kraťasech a jejich ženské protějšky v nátělníkách, máme však za to, že zdvořile požadované "dress polite" je vhodné respektovat.
Ležící Buddha ve Wat Pho je impozantní. Stejně jako všichni ležící Buddhové má svůj vlastní domeček (chrám), tenhle je ale asi 40m dlouhej. Vše je ztvárněno s patřičným citem pro detail, zejména perletí vykládaná chodidla rozměru cca. 4x5m jsou sama o sobě umělecké dílo. Zbytek wátu taky není špatnej. Je tam neuvěřitelné množství stup, všechno obložené keramickými obklady. Školní děti tu hrají nějakou míčovou hru, nikomu to nevadí, aspoň wát pořádně žije.
K Wat Phra Keo docházíme asi 5 minut po skončení otevírací doby, takže toho Smaragdového Buddhu v minulosti odvezeného z Chiang Mai neuvidíme.
V ulici poblíž Khao San se ještě setkáváme s Tomem, v noci odlétá na Nový Zéland.
Večer utrácíme poslední báty za večířku u stánku, ovoce, atd. Mimochodem - sehnat večer v centru Bangkoku ovoce je poněkud nadlidský úkol, o cenách trojnásobných, než jsou obvyklé, nemluvě. Na trhu se osmělujeme a ochutnáváme praženou housenku. Chutná přesně podle slov prodavače - jako chipsy. V supermarketu děláme ještě velkej shopping za užití kreditek, nakupujeme zejména koření a thajskej rum.
Pokoušíme se jít brzy spát, vstáváme v 02:30, abychom byli včas na letišti. Máme ale okna ze 2 stran - Khao San, a jakási boční ulička, ve které je diskotéka. K tomu vedro jako kráva, takže ani s puštěným ventilátorem není možné všechna zavřít. Nakonec zavíráme disco, hluk z ulice je snesitelnější.

Celkové dojmy z Bangkoku jsou velmi negativní. Je to obludná aglomerace s 6 mil. lidí na ploše cca. 50x80 km, urbanisticky naprosto nezvládnutá. Vůbec se nepočítá s tím, že by někdo chodil městem pěšky - dálnice mají přednost. Pokud se nevejdou na zem, udělá se na mostě další, nevadí, že vám ji postaví metr od okna ložnice. Všude smog, prach, špína, odpadky, vodními kanály teče cosi ukrutně zapáchající a vodu připomínající jen stěží. Stručně - velkoměsto požírající postupně samo sebe. Setkáte se tu snadno s jevy a projevy ve zbytku Thajska naprosto neznámými - například neochota a kyselej ksicht. Pokud můžeme doporučit, Bangkoku je vhodné se zdaleka vyhnout, resp. ho použít jen jako nevyhnutelný dopravní uzel. Co se týče bydlení na Khao San, stojí za to projít ulice směrem k řece - je tam klidněji a stěží tam bude dráž.
A ještě něco - během celého pobytu v Thajsku jsme potkávali krásný holky (Thajky), zatímco po Khao San se promenují zástupy tlustejch bílejch oblud. Začínáme vážně pochybovat o tom, že sem za prodejným sexem jezděj pouze bílí muži.
To jsem se teda rozohnil, no jo, ale Bangkok byl opravdu strašnej humus.

30.12. čt
Ve 3 ráno je už na Khao San ticho, jen malé skupinky vytrvalců se pokoušejí předstírat pokračování ve večírcích. Hned na ulici bereme taxi za včera ověřenou cenu 300 B. Plánovaný příjezd na letiště 3 hodiny předem byl tak akorát - už tam byla malá fronta a asi za 15 minut otevřeli check-in. Obsazujeme místa vpravo, abychom cestou dobře viděli Himaláje - vysněný cíl naší příští cesty.
Snídáme předražené koláčky ve snack baru, za trest jim těch 40 B platíme kreditkou, stejně už žádné báty nemáme. Bába u pokladny dělá ksichty.
Ještě strčit do automatu každý 500 B odletový poplatek a jsme v duty free zóně. Zajímavostí zdejšího pojetí duty free jsou ceny zhruba 2- 4x vyšší než ve městě.
Pak ještě asi 2 hodinky klimbání na sedadlech v hale a už letíme. Místa vpravo jsou velmi výhodná - v naší řadě není vedle nás okno a kromě toho na hranicích Thajska začíná souvislá vysoká oblačnost, která končí na Vysočině. Viděli jsme nad mrakama asi Pamír a předtím v několika trhlinách zřejmě nějaká předhůří Karakoramu. V Kijevě nebyla hajzlbába. Zřejmě důsledek demokratizačních tendencí po zvolení Juščenka prezidentem. A Úvaly jsou jako na dlani.
Tak zase doma. Všude kosa a zítra jdu do háku.