Tanzánie 2005
© Bednítko a Zuzka 2005
Tanzanian national symbol

Ještě loni jsme tvrdili, že do Afriky nikdy nepojedeme, je to drahé, samá choroba a parazit, nic pro nás. Do plánů na dovolenou v Himálaji nám ale nepálskej pan král hodil vidle sesazením vlády a vyhlášením vyjímečného stavu kvůli maoistickým guerillám. Takže co - jinam do Asie ne, Jižní Amerika taky není moc bezpečná, pojedeme tedy do Keni. Keňu jsme na poslední chvíli vyměnili z bezpečnostních důvodů za Tanzánii.
Republika, mluví se kisvahili, masai a spoustou dalších jazyků, platí se tanzánským šilinkem (TSh) nebo US dolarem, zejména státu, všude a za všechno. V době naší návštěvy byl kurs dolaru 1,-US$ = 1.110,-TSh ve směnárně a 1.000,- v běžném provozu.
Obyvatelstvo tvoří asi 140 kmenů, na severu jsou velmi viditelní Masajové, s ostatním obyvatelstvem se vzájemně upřímně nesnášející.

pátek 3.června
Tak jsme tady. Po 27 hod cestě z Prahy přes Frankfurt (Lufthansa) a Dubai do Dar Es Salaam (Emirates - velkej luxus), s čekáním 8,5 hod na letišti v Dubaji (vopruz a kosa z klimatizace) a mezipřistáním v Nairobi, vystupujeme asi ve 22:30 na letištní plochu v Dar Es Salaam. Vzduch na letištní ploše je ještě větší humus než v Bangkoku - vlhké smrduté dusné horko, ještě že hned ráno jedeme do hor.
Oproti očekávání se setkáváme s ochotným a vlídným přijetím. Včetně polišů a státních úředníků. Taky ovšem s africkou byrokracií - jsou to chorobní zapisovači a opisovači všeho možného, naše pasy si opsali asi 3x a pak je ještě nascanovali. K vybírání různých nemravných poplatků typu víza, forest fee, village fee, atd., chtějí asi přidat tímto způsobem patřičnou vážnost.
Před letištěm nejsou kromě akreditovaných taxikářů žádní naháněči, necháváme se odvézt podle Rough guide (RG) do Holiday hotelu (8.000/1 lůžko). Venku je i v noci asi 28°C, v našem mikropokoji s jednou úzkou postelí asi 50°C. Vstáváme ve 4:30, tak těch pár hodin snad přežijem.

sobota 4.června
Ještě za tmy přijíždíme taxíkem na "bus terminal". Ihned jsme odchyceni naháněčem a za nemravné peníze (á 17.000 a vymámili z nás ještě extra peníze za zavazadla) míříme expres busem směr Arusha. V Mombo za nevyžádané pomoci místních zevlounů přesedáme do dalla-dalla jedoucí do Lushota, zevloun chce 1.000 TSh za každého. Dostává 200 za odnesení Zuzky batohu a je kyselej.
Do dalla-dalla se vejde libovolné množství lidí. Je to v základu 7-místná dodávka, jede nás 24, sedíme stále jen v jedné vrstvě, minimálně 15 by se ještě vešlo. (Při průjezdu kolem polišů lidé stojící předstírají sezení, v autobusech si stojící sedají na zem). Jedeme za 2.000 za každého, konečně slušná místní cena.
V Lushotu všechny naháněče zodpovědně odmítáme, jdeme bydlet podle RG do Sun hotelu (za 10.000, 2-lůžkový s koupelnou, neteče sprcha, ale dobře vařej).
Zjišťujeme okolnosti event. organizovaného treku přes turistický program (má to být levné), nebo přes cestovku. Je to vopruz. Tourist cultural programme jsou podstatně větší vydřiduši než se dalo podle RG i Lonely Planet (LP) čekat. Forest fee, village fee, village developement fund, platba za průvodce, atd, vychází to nesmyslně draho. Cestovka je totéž v bledě modrém. Rozhodujeme se, že na ně kašleme a jdeme sami na Irente view point.
Cestou potkáváme asi 4cm "velkého" chameleonka (z toho většina ocásek) a hejno hornbillů. A vysmátý dětičky - jambo mzungu, habari, pícha píča, ......, pesa (čau bělochu, how are you, pick a picture......, peníze). Necelý kilometr před cílem získáváme skupinku dětí a jeden kluk (asi 12 let) se pasuje na průvodce. Provádí nás jako starej profík vesničkou a po pěšince kolem nového hotelu na Irente view cliff. Pohled z výšky asi 1.500m na masajskou step je úplně super, kluk nám ukazuje co kde vidíme, tak ho nakonec honorujeme 2.000 TSh, menší peníze nemáme a utěšujeme se, že dospělej guide by za totéž chtěl aspoň 12.000. Pak ještě Zuzka dává dalšímu klukovi za přinesenou kytku 200 (děsně škemral) a jdeme.
Ve vesnici se na nás věší houf špinavých a usoplených dětiček s kytičkama, nakonec dobře rozumíme, že chtějí pesa. Dostaly kulový, pochopitelně.
Budeme si muset dávat bacha na přijímání různých službiček a laskavostí, za všechno tu chtějí peníze.

neděle 5.června
Spíme do 9:00, deficit z cesty je třeba dohnat. Usnášíme se na pohrdání průvodci a vyrážíme podle popisu v trekkingové LP (blbej, ale lepší než nic, podle RG bychom to vůbec nenašli) do Magamba rain forestu. Po podařené zkratce přes "předměstí" Lushota se dostáváme na silnici směr sever - tady jsme být neměli. Vracíme se mezi domečky a chatrčemi dolů, když jsme v protější stráni odhalili cestu, po které asi máme jít. Začíná vedle fotbalového hřiště šikmo do kopce, směr SZ, přes královskou vesnici Kwembago (sídlí tu Usambarskej král, kterého respektuje i TZ vláda), stále po hlavní cestě za obvyklého pokřiku vysmátých dětiček "jambo mzungu jambo". Nahoře ve vsi je nějakej mejdan, zpívá se tam a bubnuje, a mezitím se vedou nějaké chytré proslovy. Zpěv je typu call and response, kořeny mého milovaného jazzu. Nad vesnicí je opuštěný dům s květinovými záhonky kolem, prý po nějakém místním koloniálním místodržícím.
Svačíme a mezitím přichází od Magamba forestu guide se dvěma běloškama, aspoň už víme, která z cestiček to je (od domu vpravo po vrstevnici). Od vesnice přichází ranger, platíme forest fee 5.000/os. Vnucuje nám místního průvodce za 10.000, s tím se pak dohodneme, že půjdeme sami. Prý nám hrozí přepadení (zřejmě guerézami nebo chameleóny), to jsme zvědaví, jaký by zrovna on mohl mít vliv na zvýšení naší bezpečnosti. Jdeme sami.
Deštnej prales je ve srovnání s thajským dost o ničem. Snažíme se najít chameleona, až z toho vidíme zeleně. Mají tu být až 30cm dlouhý, ale nevidíme nic :-(
Asi v 1/2 cesty pralesem jsme nechytli odbočku a ocitáme se v cypřišo-eukalyptovém lese. Objevujeme vzrostlé eukalypty vysázené do řádku. (Dnes je potkáme ještě několikrát, asi vymezují hranice různých území.) Po výletu do lesa typu "Slapy", borovice a tak dál, se vracíme zpět do pralesa. Kromě 2 velkejch veverek úplně na začátku jsme zatím nic neviděli. A deštnej les je trpaslík, to by nás zajímalo, kolik tu těch údajných gueréz mají.
Před vesnicí Magamba to otáčíme, zkusíme ještě boční cestičky. Přes kopec s eukalypty se dostáváme do části pralesa, kudy se turisti nevodí. Je asi 5 hodin odpoledne a potvrzují se zkušenosti z Thajska - zvířátka začínají být aktivní v podvečer.
Pozorujeme velkého opičáka guerézy, je asi 3x větší, než mají u nás v ZOO, a dává se několikrát dobře vidět. V RG píšou, že guerézy nejsou vidět, pouze při velkém štěstí lze prý spatřit mihnout se vysoko ve větvích černobílý blesk. Asi nebyli dost trpěliví.
Později vidíme ještě skupinu asi 10 gueréz, opět si je můžeme prohlížet, zejména 100 let starým triedrem po pradědkovi (děkuju!).
Jenom chameleoni se nám potměšile schovali.
Potom ještě v Kwembago věnujeme dětičkám 3 propisky, víc nemáme, ještě slyšíme jambo mzungu money money, ale všechny jsou vysmátý, i když nic nedostanou.
Později jsme zjistili, že pozdrav "jambo" černoši mezi sebou nepoužívají. Takže ho taky nepoužívejte. Přikládáme malý přehled některých pozdravů a odpovědí na ně. Používají jich mnoho a na každý je jiná odpověď. Než si vzpomeneš na tu správnou, je dotyčný už dávno pryč a jsi buď za pitomce nebo nezdvořáka. Tak pozor:
habari (how are you) - mzuri, mzuri sana, asante sana (dobře, dobře velmi, děkuji velmi)
šikamó (zdvořilý pozdrav starší osobě) - marahaba
karibu (welcome, také ve významu you are welcome jako odpověď na děkuji) - asante, asante sana (děkuji, děkuji velmi)
mambo - poa (používá se v Arushi a nevíme co to znamená)
supai - ipa (masajský pozdrav, masajské děti si nechávají vkládat ruku na hlavu současně s pozdravem supai)
Pohov.
Večer opět výborná večířka (asi koza) v našem Sun hotelu a na zítra plánujeme odjezd do Longida.

pondělí 6.června
Jedeme z Lushota drkotavým busem do Arushi, asi 340 km, 6 hodin. Před Arushou už máme příznaky několikanásobných kompresních zlomenin páteře. Na silnici je v každé obci minimálně 6 mrtvých policajtů (retardérů), jejichž přejezdy busem bez pérování jsou skutečně lahůdkové. Pak ještě asi hodinu luxusním busem Arusha - Nairobi.
Na autobusáku v Arushi je spousta vopruzáků - naháněčů, jsme na ně velmi nepříjemní a říkáme téměř výhradně NO! Prostřednictvím našeho průvodčího z busu z Lushota získáváme jednoho, který nás vede k busu do Longida.
V Longidu nás odchytává moc (Zuzka) sympatický mladý Masaj, že chce být náš guide. Necháváme se odvést k turistickému centru. Není tu šéf, nikdo neví, kolik co stojí, prý přijde paní, udělá nám večeři a řekne ceny. Nějaká paní se večer skutečně objevuje, anglicky neumí ani ň, jde něco vařit, doufejme že taky pro nás. Asi za další hodinu si připadáme trochu nepatřičně, když nám několik masajských žen naservíruje večeři, pod teplou vodou z konvice nás nechají umýt si ruce a za opakovaného "karibu" se potichu vytratí, abychom se mohli nerušeně cpát. Mimochodem - nikde jinde jsme neslyšeli karibu vyřčené tak hezky.
Po večeři přijíždí šéf Alliy Ahmadou (taky Masaj) a informace jsou. Pronikáme do tajů turistického programu - obsahuje asi 5 různých poplatků, z toho jsou 3 pro stát, 1 pro vesnici a 1 na guida. Guide bude od nás očekávat "tips" ve výši 5-10 tis. za každého za den. Pravděpodobně jsou to jediné peníze, které uvidí, guide poplatek si turistické centrum s největší pravděpodobností nechává pro sebe.
Dvoudenní trek na Mt. Longido (2629m) je tak včetně dnešního bydlení a večeře asi za 93.000 TSh. Ještě si necháváme vnutit ranní pěší safari asi na 3 hodiny za dalších 28.000 (zase 5 poplatků). Průvodce bude bohužel starší brácha toho sympaťáka, jsme zklamaní. Umí špatně anglicky a vypadá jako starej páprda.

úterý 7.června
Ole Nguninin (vyslovuje se skoro jako Lenin) se postupně ukazuje být taky sympaťák, a s tou angličtinou to taky není tak hrozný.
Bloudíme stepí a kromě spousty ptáků pořád nic. Míjíme termitiště různých tvarů a velikostí. Na akáciích visí hnízda snovačů. Prý mají uvnitř dvě místnosti - předsíň a obývák. Prohlížíme si krásně barevné superb starling (česky leskoptev nádherná, chudák), těch je prý moc, tak nemají hnízda. Zajímavé ;-)
Jsou tu stopy žiraf a zeber, žirafí trus je prý tak z 5:00 ráno. Asi po 1,5 hod. nacházíme žirafu, po chvíli se z toho vyklube žirafí rodinka se dvěma žirafatama. První pěší setkání s žirafama je rozhodně jedním z nejlepších zážitků z Afriky. Pozorujeme je ze všech stran, pak ještě vidíme 2 pštrosy, další skupinu žiraf a 2 dik-diky. Mezi tím se pasou stáda domestikovaných oslů, patřících Masajům. Divoká a domácí zvířátka si zjevně vzájemně nevaděj.
Na ponožky se nám pořád chytají pichlavé části různých rostlin. Podrážky pohorek máme taky plné trnů různých druhů a velikostí. Masajové tu samozřejmě choděj ve svých typických sandálech vyrobených z ojetých pneumatik. Náš průvodce má naboso obuté adidasky.
Lezeme nahoru po pasteveckých stezkách, mezi krávama a bejkama. V prvním sedle zjišťujeme, že Longido je malé pohoříčko. Jméno Longido je z Masajštiny a znamená "mnoho kamenů vhodných k broušení" (nožů a mačet). Ještě jsme poučeni o využití 2 rostlin - mízu z keře s větvičkami se zelenou kůrou lze využít jako mýdlo, prací gel a desinfekční tekutý obvaz na rány, zatímco rozemnuté listy jiného keře slouží Masajům jako deodorant. Voní celkem příjemně, ještě je cestou nahoru mnohokrát použiju.
Přecházíme několik údolí, seznamujeme se zblízka s mnoha typy akácií a jiných pichlavých rostlin, Zuzka sbírá úžasné kamínky (které pak omylem vynese ještě na další sopku) a asi v 15:30 jsme na tábořišti. Tam čeká druhej Masaj, na rozdíl od našeho průvodce neumí ani slovo anglicky, bude tu s námi spát (bude nás hlídat).
Na protější stráni sledujeme tlupu paviánů. Řvou jako paviáni.
Myjeme se vlhčenými kapesníčky - chystám se otevřít balení 20 ks nožem, ten zalepovací vstup byl mrcha na druhé straně. Jsem pochopitelně za pitomce. Vaříme na benzínu z krámu v Longidu, který nám ta dobrá žena nalila odměrkou z kýblu, kde byl asi už dlouho. Benzín kupodivu odmítá hořet, jedeme stále na startovací režim a vařič občas lehce plápolá. Každých 5 min. mlátíme vařičem o šutr, aby se poklepáním pročistila tryska a aspoň trochu to hořelo (tryska se má jemným poklepáním pročistit po 10 hod. vaření). Spotřeba benzínu je úměrná jeho kvalitě. Dlužno poznamenat, že vina za problematický provoz vařiče neleží na firmě MSR. Po návratu dolů jsem zbytkem té kapaliny uhasil žhavé uhlíky v ohništi.
Večer ještě uskutečníme intoušskou debatu na téma změny délky dne na rovníku během roku, abych na závěr odhalil úchylný předpoklad (můj) na samém začátku a dali jsme za pravdu Ole Ngunininovi, že se vůbec nemění.
Pak jsme ho ještě museli usadit v problému počtu dětí v evropských rodinách - nějací kreténi z Evropy mu nakukali, že můžeme mít max. 2 děti, protože jsme tak strašně chudí, že bychom jim nemohli zaplatit školu. Vykládat něco takového Afričanovi vyžaduje skutečně celého idiota. Označili jsme jádro problému za lenost, pohodlnost a neochotu vzdát se byť jen části našeho blahobytu ve prospěch vlastních dětí.
Atd.
V noci řvou paviáni.
Jako paviáni.

středa 8.června
Druhej Masaj (brácha našeho průvodce) vyráží s námi, výhodou je to, že spolu celou cestu krafou a táhnou se do kopce jako smrad. Tak ukecaný chlapy jsme ještě v životě neviděli.
Lesnatý úsek je ukrutně do kopce, zatímco dole je skoro poušť, tady jsme v mlžném pralese. Vrchol hory je téměř stále v mracích a období neobdobí, zřejmě tu celoročně denně prší. Vegetace je velmi bujná, některé rostlinky stojej za to. Zuzka si obzvláště oblíbila keř s listy rybízu a odpornýma bodlinkama velikosti chloupků kopřivy na větvičkách i listech, které se zabodají všude, nejsou vidět, zato z toho pálí, píchá a svědí celé tělo. K tomuto účelu je dobré mít s sebou trička, která lze vyhodit.
Potkáváme tlupu asi 50 paviánů. Chvílemi se otevírá pohled na severní skalnatý vrchol, na který jdeme. Myslím, že nám Ole Nguninin včera říkal něco o jižním vrcholu. Nevadí to ale, jižní vrchol je zalesněnej, severní je asi o 5m nižší a tisíckrát hezčí. Všude je spousta krásných sukulentů.
Poslední úsek k vrcholu jdeme bez kletrů, jen s naším průvodcem. Trochu se tam leze, je tam úzkej průlez po skalní římse mezi keři, s kletrem by to nešlo. Dáváme vrcholové foto s Ole Ngunininem na samospoušť a jde se zpátky. Shodujeme se, že hora je ukrutně krásná a že to rozhodně stálo za to.
Dolů jdeme přímou cestou po severním úbočí, na 1 den se tudy chodí i nahoru. Zatímco dlouhá trasa okolo (dvoudenní) je hezká, nedá se totéž říct o tomto úseku cesty.
Cestou dolů průvodci bloudí. Cestičky jsou komplet zarostlé, poslední výprava tu byla před 3 měsíci. Nakonec zjišťují, že jsme na jiném hřebeni, tak vytáhnou mačety a 2 hodiny nás prosekávají direttissimou dolů k vesnici. Ole Nguninin je z toho trochu nesvůj a neustále vnucuje Zuzce, že musí být hrozně unavená a že jí brácha vezme kletr. Tenhle nápad měl ostatně několikrát už cestou nahoru. Snažil jsem se mu vysvětlit, že pokud bychom nebyli schopní vynést si nahoru tu spoustu zbytečností, nemáme právo lézt na vrchol.
Do vesnice se vracíme špinaví jako čuňata (ostuda - všichni místní jsou čistí). Šéf kulturního programu nám zase ujel do Arushi, bohužel u něj máme všechny čisté věci. Co se dá dělat, prát budeme až večer.
Teď jdeme do hospody za paní z Anglie, která tam před chvílí odešla. Paní je doktorka a v rámci nějakého podpůrného programu opustila svou soukromou praxi v GB a 6 měsíců učí na místní škole v Longidu zdravotní výchovu. Kromě toho funguje jako příležitostný lékař za pěkně děkuju, bydlí v guesthouse bez tekoucí vody, elektřiny, atd. Má s sebou kluka asi 8 let, ten řádí s malými Masaji a oběma je dobře.
Ne tak dnes - paní doktorka vyrazila do baru po nájezdu cestovky s asi 30 klientama z GB, jsou vlezlí jako zima a narušili rodinnou pohodu v turistickém centru.
V baru nenalézáme paní Dr., ale našeho průvodce Ole Nguninina s bráchama, tak dáváme pivka v masajské hospodě s Masajema. Bráchové jsou tu skoro všichni - 1 otec, 4 matky, 30 sourozenců.
Do půlnoci pereme špinavé věci. Fuj.
Při ohřívání vody hasím žhavé uhlíky zbytkem benzínu z vařiče.

čtvrtek 9.června
Po úspěchu předvčerejšího pěšího safari jsme si na ráno objednali další, tentokrát na druhou stranu od vesnice Longido. Mají tam být zebry.
Dostáváme průvodce v zimní šusťákové bundě, umí asi 3 slova anglicky a tváří se nepříjemně. No nazdar. Vidíme to na 2 hod procházku stepí za 28.000 a žádný zvířátka. Zuzka už přemýšlí, jak mu nezaplatíme nic. Pán ale umí, nebo ví, tak asi po 1 hod vidíme skupinu zeber. Teprve pak si všimneme, že před nimi, kousek od nás, je žirafí rodinka.
Dochází nás Ole Nguninin, asi ráno nemohl a ten nemluvnej mameluk byl jen náhražka. Teď už je v pohodě, asi byl nervózní z angličtiny.
Potom ještě nacházíme 2 impaly (zdálky vypadají jako vyhublej strýček Fido) a stádečko thompsonových gazel. Mezi kopýtkama jsou v písku vidět stopy hyen.
V Longidu pak ještě licitujeme s Alliym o Ol Doinyo Lengai, nabízí nám to za 290,-US$ komplet, uvidíme, jak dopadne safari z Arushi, třeba se sem ještě vrátíme. (Ol Doinyo Lengai je jediná aktivní sopka v Tanzánii, bude o ní ještě řeč.)
U brány nás Alliy předává nějakému spřátelenému průvodci z Arushi, prý máme jet s ním. Ukazuje se, že to znamená autobusem, ale výhody jsou zřejmé okamžitě. Autobus do A. stojí 3.000, vysazuje nás na předměstí, a další cestu do hotelu Meru House Inn absolvujeme drožkou za 2.000, abychom se vyhnuli vopruzákům na autobusovém nádraží.
Bydlíme v Meru House Inn za 7.000 se společným záchodem a sprchou na chodbě (čisté), taky slušná cena. V pokojích jsou elektrické zásuvky, které jsme zatím nikde nepotkali.
V hotelu sídlí cestovka Victoria, ptáme se na safari nejdřív tam. Jsou ale poměrně drazí, tak to jdeme zkusit dál. Průvodce jede s námi. Cestou taxíkem nám vysvětluje, že je volný průvodce, najímaný různými společnostmi, a že je mu jedno, s kým pojedeme. Doporučuje Safari Makers a Kibo. Safari M. jsou drazí ukrutně, tak jdeme do Kibo. Cestou na nás stále dotírají vopruzáci a náš průvodce je průběžně posílá do řiti. Jeho oblíbený a zjevně fungující argument je, že zásadně neděláme obchody na ulici.
Maník v Kibu je sympaťák, mluví zasvěceně a jeho argumenty znějí rozumně. Než se dohodneme, náš guide nám sděluje, že právě dostal super nabídku od Bobby Tours za 95,-$ za den, jen my dva, kuchař a řidič. Majitel Bobby Tours je Arab, se všemi + a -. Cena 95,-$ se nekoná, nabízí Serengeti na 2,5 dne za 264,-$/os. Na rozdíl od ostatních nenabízí extra day v případě poruchy auta s tím, že má všechna auta nová.
Ještě to jdeme řešit, zejména na večeři. Náš průvodce nám nachází restauraci, a čeká než se nacpeme. Po večeři se rozhodujeme pro Arabáka, ten má ale už zavřeno a jeho žena toho moc neví. Je to poněkud nejisté.
Vracíme se do Kibo, a tam dohadujeme safari od pozítří. NP Lake Manyara, 2 dny Serengeti, 1 den Ngorongoro. Zítra večer se to má upřesnit.
Pátek prý máme strávit u Lake Duluti, je to jezero v bývalém kráteru, prodle RG tam místní jezdí o víkendech na pikniky a má tam být možnost procházky po těžko znatelné cestičce.
Cestou zpátky do hotelu nám průvodce ještě dohodl obvyklou místní cenu za taxík (taxikář chtěl 2.000, dostal 1.500), a cestou vystoupil s krátkým přáním, ať se nám daří, aniž si řekl o jakékoli peníze. Nevěříme svým očím. Usuzujeme, že má asi provizi od Kiba, za to, že nás přivedl.

pátek 10.června
Bereme si pohorky na tu procházku pobřežní džunglí. Cestou k jezeru nacházíme chameleona (většího než posledně - asi 8cm) a místního vopruza, který za ukázání cesty chce peníze, když nám předtím řekl, že jeho rada je free. Vykazujeme ho do patřičných mezí.
Chameleona chytám za účelem focení do ruky, pak ho fotíme na čtverečkovaném papíru ze sešitu. Čtverečky neuměl ;-)
Vopruzák mi sdělil, že on by něco takového do ruky nikdy nevzal. Asi nějaká místní pověra.
Okolo Lake Duluti vláda loni vyhlásila rezervaci, patřičně zpruzení jdeme na vycházku po širokém chodníku s povinným guidem (vpravo vidíte Mt. Meru, vlevo pták, atd.), shit za pouhých 18.000. Pozorujeme "water lizardy (vyslov: Ota lizard)", česky ještěr Ota, a na konci cestičky hornbilly. Pokouším se fotit obrovskou mnohonožku (asi 20cm), ale než zapnu foťák, tak se potvora stáčí do klubíčka.
V Arushi pak definitivně dojednáváme zítřejší safari, kvůli kombinaci s ostatními nám to prodlužují o další den jen za poplatky za park. Máme 5-denní safari za cenu 3-denního, to jsme zvědavi, co nás za tu výhodnou cenu čeká. Slíbili jsme v Kibu, že si to číslo necháme pro sebe, takže jsem ho už radši zapomněl.
Informace se městem zjevně šíří velmi rychle, okamžikem dojednání safari pozorujeme okamžitý odliv vopruzáků. Teď nám budou nabízet už jen batiky a jiné suvenýry.

sobota 11.června
Odjezd na safari je jako obvykle v Africe ve znamení čekání. Času dost. Je nás 5: 1 Angličan na cestě kolem světa, 1 Španěl po výstupu na Kili, 1 Ind, co si sem odskočil z konference Světové banky v Dar es Salaam, a my dva.
Dnes bude Lake Manyara, mají tam být plameňáci a tree climbing lions.
Lions jsme viděli jen ležící v trávě, 2 lvice a opodál za křovím lva se lvicí. Kromě toho žirafy, slony, baobaby, paviány, zebry a mouchy tse-tse (ty jsme naštěstí už jinde nepotkali). Nejkrásnější část parku je severní cíp jezera, jsou tam plameňáci, hroši, a zebry brodící se mezi hrochy z jedné souše na druhou. Jezero je dost vyschlé, to co tu vidíme připomíná spíš řeku mezi zelenými nebo slanými břehy.
Večer nás v campu čeká Němka Christine, která pracuje v Lushotu ve škole pro postižené děti jako dobrovolník, zítra nás bude 6.

neděle 12.června
Kráter Ngorongoro je velkolepá podívaná, průměr 19 km, hloubka asi 300-400 m. Je tam malé jezero a spousta zvěře. Pakoně, zebry, lvi, nosorožci, sloni, prasata bradavičnatá, hyeny, supi, marabu, šakali, plameňáci ... Omlouvám se všem, na které jsem zapomněl.
Bohužel je tu taky spousta off-roadů s turistama, provoz jako prase.
Cestou do picnic area nás šílenou rychlostí předjíždí Range rover, na místě pak zjišťujeme, že jsou to zřejmě debilní Amíci. Mají taky velmi sympatickou dcerunku, která se pokouší těsně vedle mě nakopnout superb starlinga (to je ten krásně barevnej pták). Poté, co jsem jí česky vynadal do zapráskanejch parchantů, jde si postěžovat svým velmi sympatickým rodičům. Debilům by měl být vstup do rezervací zakázán.
Co se týče kráteru Ngorongoro, zakázal bych tam vstup všem. Zvířátka by měla zasloužený klid a z vyhlídky na okraji kráteru je dalekohledem docela dobře vidět.
Náš řidič nám na závěr taky předvádí jízdu hodnou naprostého kreténa, na okraji kráteru na nás čekají nějací mameluci, co mají Inda odvézt zpět do Arushi.
Večer ochutnáváme banánové víno z tanzánské produkce a vedeme chytré řeči. Alberto vypráví o výstupu na Kili, říká, že tak blbě mu ještě v životě nebylo, a že vrchol si v podstatě ani nepamatuje. Prý trénoval v Pyrenejích a bylo to málo. Kromě toho lezli na Kili krátkou cestou, údajně kvůli počasí.
V noci nám choděj okolo stanu zvířata, zejména divoké prase je poněkud hlučné. Že to bylo prase zjišťujeme až ráno, celou noc přemýšlíme, zdali to dupe a funí slon, bůvol, zebra, nebo jen dikobraz. Kromě toho nám ta bestie prokousla 1 plechovkové Kili.

pondělí 13.června
Ráno nás opouští Alberto, byl tu jen na skok. Kili, safari, a zpátky do háku. Mimochodem - první zaváhání cestovky - měl slíbeno že ho odvezou, místo toho ho nasadili do socka busu. Je kyselej, za ty prachy zřejmě oprávněně.
Zůstáváme tedy 4: 2 Bednítka, Steven a Christine.
Ukazuje se, že cestovat kolem světa mohou i kreténi. Zatímco kuchař balí kuchyň, my náš stan, Christine za pomoci Zuzky nejdřív svůj a pak Stevenův, borec sedí v autě a nudí se. Nevědět, že je v civilu programátor, těžko bych si to vysvětloval.
Dnes se přesunujeme do Serengeti. Opět šílená jízda, tušíme, proč se cestovka jmenuje Kibo EXPRESS, připadáme si jako na rallye Dakar. U brány Serengeti nám řidič vysvětluje, že musel stihnout limit 24 hodin pro pobyt v Ngorongoro. Dál prý pojedeme v klidu. Bereme to jako logické vysvětlení.
Čekáme 2,5 hodiny, údajně abychom do Serengeti vjeli co nejpozději (13:00), a mohli poslední den rozumně odjet a vidět předtím ještě zvířátka. Pruda, ale taky to zní rozumně. Na bráně platíme našimi cestovními šeky, čímž je měníme výhodně za dolary v kursu 1:1.
Cestou do Seronely jezdíme okolo zvířátek, lvi, gazely, leopard (visící ocas v koruně vzdáleného stromu), zebry, pakoně, prase bradavičnaté, žirafy, a 1 mikrokrokodýl velikosti cca. 50 cm, co vypadá jako dětská hračka do vany. Údajně je to asi 3-týdenní mládě.
Ptáme se na Velkou migraci, kterou nám slibovali ve všech cestovkách, že ji uvidíme. Řidič-guide nám vysvětluje, že to nehrozí - byla tu koncem května, teď je prý někde na keňských hranicích.
Stan už nestavíme na romantickém místě stranou od ostatních jako předchozí noc.
V noci vyjou hyeny.

úterý 14.června
Ráno vyrážíme v 5:15, ještě za tmy potkáváme 1 lva, za rozbřesku přichází druhej, krátce si řvaním vyměňují názory na to kdo je tu pánem a pak v klidu setrvávají asi 1m od sebe. Máme lva skoro na dosah ruky, jen si ho pohladit ve hřívě.
My jsme ale v autě. Celé safari probíhá v off-roadu s otevřenou střechou, na které se dá i sedět (nesmí se to), v klidu i stát (to už vůbec ne). Ven z auta se smí jen v picnic area, jít se nesmí nikam. Zvířátka berou auta asi jako okolní šutry, jsou jim úplně ukradený. Tím se zásadně liší pěší safari od tohoto. Zvířatka se nebojej, neprchají, nezáleží na směru větru, nemusí a ani se nedá stopovat, a tak je to vlastně podvod.
Projíždíme velkostádem zeber a pakoní, je to nějaká nepodstatná podvětev velké migrace, ale je to taky úžasnej pohled.
Oceňuju, že nás náš řidič-guide nevalí stejně, jako řidič jiné skupiny (Victoria), který suše označil nějaké podružné stádo za Velkou migraci, aby byli spokojení, že ji viděli.
Opět neviditelnej leopard v koruně stromu. Asi po 30 minutách usilovného zkoumání větví jsme objevili 1 přední packu.
Odpoledne jedeme ke hrochům, cestou vidíme konečně pořádnýho krokouše a hroši v Hippo pool jsou báječní. Jen je nám líto ostatních zvířátek, že s těmi dobytky musejí sdílet říčku, která má průtok asi 1 kýbl za den. Na hladině hrošího jezírka plave asi 20cm tlustá vrstva hnoje.
Za soumraku se vracíme k čítám (gepardům), které jsme viděli v poledne ležet ve stínu stromu. Máme štěstí, začínají chodit a nechávat se vidět. Bohužel se tu postupně shromáždí asi 25 off-roadů, hlavně že si na bráně všichni přečetli, že okolo čít má být max. 5 aut, vypnuté motory, min. 25m od nich. Save the cheetahs! Skoro všichni popojíždějí, aby je měli co nejblíž, a pak si z předposranosti zavírají okýnka.

středa 15.června
Opět ranní safari od 6:15, dnes je to "slabé" - už jsme se namlsali. Vidíme 2 smečky hyen, asi 6 lvic se lvem, gazely, buvolce, žirafy ...
Před polednem balíme camp, abychom mohli cestou ven ze Serengeti ještě pozorovat zvířátka. Máme přislíbenou ještě "malou migraci", asi totéž stádo, které jsme viděli včera. Vidíme dlouhý pás zeber směřujících k JV, řídítko se ale cuká zahnout k nim na boční cestu. Máš hochu svoje peníze (provizi) ve vlastních rukou. Zuzka je trochu asertivní a vysvětluje mu, že nechceme být na bráně dřív než v povinných 13:00. Na poslední chvíli ten lotr zatáčí a my můžeme pozorovat blížící se čelo stáda. Zebry a pakoně, veliká krása.
Cestou k bráně ještě pozorujeme v dálce slony a těsně před bránou se s námi loučí žirafy.
Na bráně opět obvyklý scénář - náš řidič odchází, aniž by komukoli řekl co a jak dlouho tu budeme dělat. Čekáme asi 2 hodiny jako idioti, pak z něj leze, že nemá dost peněz na tranzitní poplatek do Ngorongoro. Prý mu sem měli peníze přivézt. Chce půjčit 65 $. Tušíme problém, ale s vědomím, že máme v kapse 90.000 TSh provizí pro řidiče a kuchaře, mu půjčujeme.
A jedem. Po off-road cestě 100 km/hod. Projevujeme nespokojenost a přání dojet živí. Nic platný - sice nám kvůli prachu zavřeli střechu, takže se cítíme trochu bezpečněji, ale jede stále jako kretén. Prý aby stihl do 18:00 bránu Ngorongoro. Dobře víme, že kecá - už se vidí doma v Moshi v posteli. Jestli mu dřív bouchla LZ guma, nebo mu to v hluboké šotolině ustřelilo a bouchla až při skocích přes balvany na kraji cesty, není podstatné, ale shodujeme se na tom, že nás chtěl zabít. Začínáme rokovat o výši provizí.
Na bráně Ngorongoro jsme i po zdržení výměnou kola asi s 1 hod předstihem, takže zůstávám poslední, kdo chce řidiči dát aspoň část. Chceme po posádce, aby nám koupili vodu s ohledem na slíbené množství podle smlouvy. Zastavují a prý si ji máme zaplatit, že se nám na nějakej kontrakt můžou 1-2-3. Tak jste si o to hoši řekli, řidič 0 $ místo 50 a kuchař, odpovědný za nákup potravin, 30 $ místo 38.
Na silnici jedeme na parkovačky skoro za tmy 130, víc mu to naštěstí nejede. Na výzvy "slow down, please" nereaguje.
V Arushi dochází k očekávanému problému s vrácením 65 $. Bohužel máme provizemi krytých jen 30 pro kuchaře. Zkoušejí to různě - zítra, v TSh s kursem 1=1000, s kursem 1=1100, atd. Zuzka jim mlátí v kanceláři o zem vším, co jí přijde pod ruku a řve na ně tak, že to ještě nezažili. Nakonec raději vyplácejí TSh v požadovaném kursu 1110 a jdeme. Litujeme Steva, který s tím magorem jede až do Moshi.
S Christine jdeme bydlet do Meru House Inn, je to již osvědčené a velmi doporučeníhodné bydlení nedaleko obou autobusových nádraží.
Sluší se dodat, že safari nebylo tak hrozný, jak by se ze zážitků z posledního půldne zdálo. Kuchař byl trochu prase, ale staral se o nás docela dobře. Řidič-guide byl zkušenej ochytávač zvěře pro ZOO, dobře znal zvířata, jejich chování a zvyky, takže je uměl najít, a jeho málomluvnost byla spíš věcí nátury. No - a to, že nás zřejmě považoval za bandu nesamostatných zdegenerovaných bělochů, kteří nestojí za jakoukoli řeč, bylo při pohledu na některé účastníky safari poměrně pochopitelné. A autem taky jezdím rychle.

čtvrtek 16.června
Brzy ráno odjíždíme busem do Kateshe (bus odjíždí z malého autobusáku naproti Shoprite) za účelem vylezení na Hanang 3417m. Naštěstí je Katesh v 1700mnm, tak tam snad nezdechneme. Jsme rozhodnuti jít tam na 2 dny bez průvodce, máme popis a plánek z trekkingové LP. V Kateshi jdeme bydlet podle LP do Hanang View - nic moc, ale je to za 1500,- za noc. Oběd v tamtéž doporučené hospodě Kabwogi, maso je nekousatelné, na večeři půjdeme jinam.
Vyrážíme na průzkum přístupu k hoře, očekáváme v tom jediný problém. Pak hledáme obecní úřad, nikdo neví, kde je. Tak na ten forest fee asi serem. Jenže - v tu chvíli nás odchytává průvodce-vopruzák, že už nás nějakou dobu hledá, řekli mu, že jsme tady. S dementním (zasněným) výrazem ve tváři stále opakuje Katesh, Katesh. Jsme si jisti, že na horu s ním v žádném případě nepůjdeme. Na úřadě jsou už jenom úředníci z districtu, potvrzují aspoň, že tomu člověku můžeme důvěřovat a navštívit s ním foresťáka doma. Tam nám nejdřív sdělí, že spaní nahoře nelze, bez průvodce už vůbec ne, že přijdou chudí vesničani a okradou nás (obvyklý blbý argument). Pak nás milostivě nechá zaplatit 30.000 (5.000 /os./den forest a 5.000 /os./noc). Ještě prý máme jít zaplatit obecní poplatek ve výši 50%, tj. dalších 15.000.
Skoro před domem příslušné kompetentní ženy nám vopruzák sděluje, že foresťák lhal, že obecní poplatek může být jen 3.000, nebo ho nemusíme platit vůbec. Volíme druhou variantu, děkujeme vopruzákovi za jeho služby a posíláme ho k čertu. Zkouší nám ještě namluvit, že se tam bez průvodce a priori nesmí, sdělujeme mu, že lže a že se s ním nehodláme dále bavit.
Na večeři jdeme do Transit baru (?), vede nás tam naše paní domácí (našli bychom to i bez ní), sice neumí ani slovo anglicky, ale s pomocí tužky a papíru si stejně umí říct o prachy. Prosím, moje děti chodí do školy, dejte mi něco. Škemrání o peníze na potkání je v Kateshi a okolí zřejmě oblíbený kmenový zvyk, naštěstí neuměj anglicky, tak se lze snadno tvářit, že jim nerozumíš. Paní jsme ale slíbili, že jí před odjezdem něco dáme. Ještě k Transit baru - jídlo dobré, pivo chlazené, hospoda velmi doporučení hodná. Neuměj anglicky, je třeba znát základní slova - njama, ugali, bia (maso, ugali, pivo). Lepší by bylo vědět, jak se řekne rýže, ugali (ukrutnej kopec kukuřičné kaše naprosto bez chuti) nám moc nechutná.
Před hospodou opět vopruzuje vopruzák, prý byl u foresťáka a ten nám prý zrušil povolení. Tůdle nůdle. Potvrzení o platbě máme v kapse, takže vopruzáka opět posíláme k čertu.

pátek 17.června
Vyrážíme asi v 7:30, v noci byla vichřice, teď je zataženo a kosa. Nevadí, aspoň cestou nahoru nezdechneme vedrem. Probíháme Kateshí max. rychlostí, abychom nepotkali vopruzáka nebo foresťáka. Potom poučeni včerejším průzkumem volíme několik zkratek, které byly sice delší, ale vedly taky na správné místo. Podle popisu v trekkingové LP od Lutheran mission SV směrem, vpravo obejít malý kopec a v řečišti u staré vodovodní trubky odbočit na SZ. Sluší se doplnit, že vyschlé řečiště lze sledovat od Kateshe, od zmíněného kopce vlevo se jde přímo řečištěm, až k trubce a velkému balvanu (byli jsme tam asi za 1,5 hod.). Odbočit SZ, po 200m opět SV, držet se hlavní cesty, resp. stále do kopce. Tady jsme už nebloudili ani chvíli. Cesta je stále průchozí a téměř se tu nevyskytují trnité bestie typu akácie.
Zato je tu spousta kytiček vysokohorského typu a obrovské žlutě kvetoucí vřesy.
Na jižní vrchol dorážíme asi po 7 hod. z Kateshe, moc jsme nespěchali, ono to s kletrama a s vodou na 2 dny stejně rychleji nešlo. I tak jsme málem zdechli. Hanang je vyhaslá sopka s patřičným sklonem svých svahů kolem 40°. Kromě toho se tu už projevuje vliv nadmořské výšky, resp. její rychlé změny.
Pohrdáme v LP popsaným posledním pláckem na stan asi 1,5 hod před J vrcholem, a spíme přímo vedle J vrcholu v malém sedýlku. Je to krásné a ukrutně kamenité místo na 1 stan, v nouzi na 2, velmi nevhodné v případě bouřky. Usuzujeme, že teď žádné bouřky nejsou.
V krajině okolo hory jsou všude vidět pozůstatky sopečných kráterů. Kousek pod horou SZ směrem se v zapadajícím slunci leskne jezero Balangida pod útesy Příkopové propadliny.

sobota 18.června
Ráno šramotíme, užíváme si krásu hory, schováváme kletry pod vřesy (vysoké kolem 1m), a vyrážíme nalehko k severnímu (hlavnímu) vrcholu 3417m.
Podle LP 1,5 hod., jsme tam za necelou hodinu. Včetně nezbytného vrcholového fota, kochání a občerstvení, se vracíme na J vrchol celkem za 2 hod.
Sestup s kletrama je krušnej, ale podstatně méně, než jsme čekali. 3,5 hod. do Kateshe do Transit baru na večířku.
Máme toho dost. Nemůžeme se shodnout, jestli bylo lepší Longido nebo Hanang. Obě hory jsou úplně super.

neděle 19.června
Loučíme se v guesthouse, dáváme paní domácí 5.000, 4 propisky a 1 jojo pro školní děti, a jedeme busem do Arushi. Je to mazec, nastupujeme asi stopadesátí, stojíme na jedné noze, šikmo, zavaleni černochy. Snad to do Babati přežijem (je to jen asi 80 km off road). Kousek před B. na nás mávají 2 cestující, že budou vystupovat a přenechají nám místa. Nevíme proč to dělají, mohli přece pustit své krajany, přes tlačenici jsme se tam nakonec dostali, a sedíme. Pod nohama nám plácají křídly slepice, některé z nich jsou na jiné zastávce oknem vyměněny za pytel rýže a jiné plodiny.
V Arushi jdeme bydlet opět do osvědčeného Meru House Inn a do internet café vypálit fotky ze safari. Tam se poflakuje nějakej místní týpek a přesvědčuje nás, že Ol Doinyo Lengai, který jsme kvůli ceně zavrhli, lze pořídit skoro zadarmo. Za 3.000 do Mto Wa Mbu, odtamtud do Engaruka sockou a dál prý určitě někdo pojede a svezeme se s ním. Průvodce je prý za 10.000/os. a je to. Nevěříme mu, ale rozhodujeme se zkusit Ol Doinyo Lengai místo East Usambaras, kde jsme plánovali strávit poslední dny dovolené.

pondělí 20.června, úterý 21.června
Až do Mto Wa Mbu je to jak říkal. Dalla-dalla za 3.000. Dál můžeme buď čekat do odpoledne, až přijedou nějací lidi z Arushi a přidat se k nim na cestu k Lake Natron, nebo za 75.000 pronajatým starým landroverem s africkou rodinkou a za dalších 15.000 nás řidič odveze v noci pod horu a ráno nás tam vyzvedne. S ohledem na čas jedeme radši hned za 90.000. Cestou se ještě dozvídáme sladké tajemství, že zaplatíme 10.000 za vstup do vesnice Engaruka a 40.000 obecní poplatek v Natronu. Stát a obce jsou tu rozhodně největší vydřiduši, jinak by to šlo.
Totálně uvaření - auto moc nevětralo a od motoru šlo horko, což v kombinaci s venkovní teplotou kolem 45°C vytvořilo příjemné vnitřní klima s oblaky prachu a asi 70°C - přijíždíme k Lake Natron. Cestou nám řidič ještě zastavuje u krásného kráteru, ostatně jsme v Crater Highlands, krátery a pozůstatky sopek jsou vidět všude okolo. Ol Doinyo Lengai je jediná aktivní sopka a vyznačuje se extrémně chladnou (cca. 450°C) sulfátovou lávou.
Pak se ještě s pomocí našeho řidiče Jásina (sympaťák) dohadujeme v Riverside campu, jestli zaplatíme 10.000 za osobu nebo za stan. Argumentujeme tím, že nebudeme platit 20.000 za 2 hodiny spánku, že se na ně můžeme 1-2-3. Tak prý 10 za stan, zkusíme se trochu vyspat. Ve 22:00 vyrážíme pod horu.
Zbývá ještě dohodnout průvodce. Ukazuje se, že vyvolávací cena je 50 $/os. Jásin nám radí, že určitě nemáme platit víc než 30.000 TSh za oba, což je taky maximum, co jsme my ochotni dát. Jinak půjdeme sami (dost neradi). Náš spolucestující ze Mto Wa Mbu, který skoro neumí anglicky, se už dříve nabízel za 50.000 za oba. Nakonec přistupuje na 30, ale máme prý říkat, že to bylo 45 ;-)
Pokoušíme se spát nebo co, spaní moc nejde, je horko, a ještě k tomu se nás ti mameluci přišli asi v 19:15 zeptat, jestli máme baterky a hůlky, a ve 20:50 nás upozornit, že ve 22:00 jedeme.
Řídítko čekalo v hospodě, takže je mírně podroušeno, ale přes drobnou kolizi s masajskou krávou nás bezpečně dováží pod horu. Vyrážíme ve 23:00, nahoru je to prý 5 hod rychle a 6 pomalu. Dolů prý 1,5 hod - che, budou to určitě min. 3.
Jde to blbě, první polovinu výstupu se brodíme v hluboké a pod nohama ujíždějící vrstvě sopečného písku (prachu), zbytek je po lávopádu, sklon narůstá od cca 30° na začátku až k 45° v poslední pasáži před kráterem. Ještě že je tma, aspoň se tolik nebojíme.
Za 4,5 hod. nepříliš rychlého výstupu dorážíme na okraj kráteru. Až sem lze určitě dojít bez průvodce. Stačí, aby řidič věděl, kde se začíná. Cesta je pak velmi dobře zřetelná až k poslednímu úseku asi 300m po lávě ve sklonu 40-45°. Cesta směřuje do soutěsky mezi 2 skály, je třeba držet se při levé skále. Nad skalami opět začíná vegetace, pěšinka zahýbá vlevo a pak zase přímo vzhůru.
Na okraji kráteru jsme úplně paf. Kráter s bílými sopečnými komíny je monumentální, po okrajích vycházejí z puklin ve skále horké mastné čmoudíky a je tu ukrutnej smrad (síra).
Našemu průvodci se do procházky po kráteru moc nechce, zjevně se bojí. My ostatně taky. Masajové věří, že je zde sídlo bohů, a nechoděj sem za žádnou cenu nikdy. Průvodce nám tvrdí, že finish je tady a že nahoře už nic zajímavého není. Nakonec ho Zuzka asertivně přesvědčuje, že za ty prachy chceme na vrchol a to teď hned.
Ten magor si to namířil přímo do středu kráteru, no ten snad zešílel! Po chvíli vidíme před sebou stopy, asi se tam tudy chodí. Procházka za tmy okolo hřmícího jícnu a mohutně odfukujících komínů je docela solidní psycho, slyšíme drobné erupce a někde blízko dopadající lávu z nich. Málem jsme se strachy po.....
Cesta k vrcholu vede přímo středem přes kráter, pěšinka nahoru pokračuje přesně na opačné straně, než jsme přišli odspodu. Vrchol hory je asi 150 výškových metrů nad kráterem, pohled shora na krajinu z jiného světa je naprosto úchvatný.
Je 4:30, jsme tu moc brzo. Stačil by start výstupu okolo půlnoci. Dělá se ukrutná zima, oblékáme si všechno co máme. Propocená krátká trika z výstupu oblékáme přes větrovky, aby proschla.
Asi po 1 hodině mrznutí vidíme v jícnu gejzíry červené lávy, během svítání to fotím ze stativu na čas 15", snad to vyjde. Náš průvodce v kraťasech je už mraženej.
Už za světla přichází Francouz a slovinský pár, jsou tu v rámci safari a jejich guide-kuchař čeká dole u kráteru, byl prý unavenej.
Čekáme ještě na východ slunce, fotky v nízkých paprscích budou super. Přechod zpět přes kráter za světla je celkem o ničem (skoro žádnej strach), jícen chvilkami prská lávu a my zkoušíme čerstvý tok, jestli už vychladl, a ulamujeme si horké suvenýry. Zjišťujeme, že čerstvá (horká) láva je černá, pak rychle oxiduje a mění barvu až do bílé. Pro event. přechod kráteru bez průvodce se dá asi podle barvy dobře orientovat. Cesta na vrchol začíná zleva, přímo z úrovně okraje kráteru.
Cesta dolů trvá 3 hodiny.
Asi 5 vteřin poté, co si svlékám dlouhé rukávy, mi ve 45° svahu podjedou kopyta a hobluju si předloktí o lávu. Je to rajc. Septonex je taky rajc. Sestup v horních partiích lávopádu je dost nebezpečný.
Dole platíme průvodci, tváří se spokojeně, tak to asi nebylo moc málo.
Cestou do Mto Wa Mbu pohrdáme místem v 70°C kabině a jedeme raději na korbě ve společnosti několika Masajů, co se nám cestou nasomrovali na auto.
Celkem jsme pořídili Ol Doinyo Lengai za cca 180.000, což je dost levně za tu krásu.

středa 22.června
Další dny už budeme věnovat odpočinku, nákupu suvenýrů a postupné přepravě k odletu v pátek večer z Dar es Salaam. Dnes procházíme trhy ve Mto Wa Mbu, ochutnáváme asi 80 druhů banánů, až je nám z toho těžko. Nakupujeme 3x víc suvenýrů, než jsme plánovali.
Cestou do Arushi se nám rozbíjí autobus, abychom měli zážitky komplet. Zanedlouho jedeme zadarmo dál s nějakou jinou společností (zřejmě spřátelenou).
Ve Mto Wa Mbu jsme ještě předtím měli drobnou rozmíšku s vopruzákem, který chtěl 500 za to, že mi nacpal kletr na horní polici v busu. Posílám ho česky do řiti, aby si užil zvukomalebnost naší mateřštiny. Stěžuje si pak na svůj krušný úděl postupně všem cestujícím a posádce autobusu, kupodivu ho všichni taktéž posílají do řiti a nakonec je z busu násilím vykopnut (doslova).
V Arushi kupujeme lístky do Daru u Scandinavian Express á 15.000. Zavazadla v ceně. To je mazec, cestou sem jsme jen za cestu do Mombo (1/2 cesty) zaplatili u Buffalo Coach 24.000 za osobu.
Večířka v Green Hut opět výborná.
Před hotelem pak potkáváme našeho průvodce, co nám pomáhal sjednat safari. Je tam společně s pouličním prodejcem batik. Říká, že jeho kamarád dneska nic neprodal, tak si kupujeme batiku za 2.000; on sám prý taky už dlouho neměl kšeft, jestli mu nemůžeme něco dát. Dost nám pomohl a byl milej. Trochu se stydíme za 1.500, ale pak máme už jen 5.000 bankovku, což by bylo zase moc.

čtvrtek 23.června
Celý den se poflakujeme po trzích v Arushi a opět se cpeme v Green Hut. Tato restaurace má tu výhodu, že si lze vybrat z více jídel, každé chutná jinak a je vždy výborné.
Totéž se nedá říci o standardní tanzánské kuchyni. Jídlo, které jsme měli skoro všude, jsou kousky dušeného a většinou tuhého masa bez jakéhokoli koření, rýže či ugali a "špenát" z libovolného listí. Chutná-nechutná to vesměs vždy stejně. Problém tkví v tom, že lidé zde nejedí proto, aby si pochutnali, ale pouze z důvodu zahnání hladu.
Cestou z večeře jsme atakováni skupinou prodejců batik, nic nechceme a nepotřebujeme, takže srážíme ceny na úplné minimum a kupujeme ještě nějaké batiky.

pátek 24.června
Jedeme do Dar es Salaam. Plánujeme kam půjdeme v Daru na večeři a tak dále. Cestou si kupujeme drobné pochutiny v busu, v Mombo při dlouhé přestávce, z oken busu, před Darem začíná být na silnici husto a ve městě je zácpa jako prase. Z večeře nebude nic, později už začínáme propadat nervozitě ohledně stihnutí letadla. Na terminálu Scandinavian Express bereme první drožku, cenu srážíme jen trochu, nemáme čas zkoušet další. Drožkář chápe, že spěcháme, a jede s námi jako když nás ukrad. Nevybourali jsme se a na letišti jsme včas. Chválím ho, že je fakt dobrej řidič, snad tu pýchu přežije.
Tak ještě přebalení věcí, převlékání, check-in, pasová kontrola, a za drobné dolary si dáváme chlazené Kili v odletové hale.
Nástup do letadla je ve stylu "najdi si svoje letadlo". Vypustili nás na letištní plochu a - hledej šmudlo.
Při mezipřistání v Nairobi s námi ten lotr (pilot) praštil o přistávací dráhu a zatočil do první odbočky skoro smykem, aby nemusel na tamním letišti najezdit 100 jarních km.

sobota 25.června
V Dubaji je přes poměrně časné ráno ukrutný vedro a smog, jsme venku mimo klimatizované prostory asi 1 minutu a máme toho dost. Naše navazující letadlo do Frankfurtu není na tabulích - nevešlo se. Našli jsme ho a stihli.
Ve Frankfurtu si s informováním cestujících hlavu taky moc nelámou, a taky jsme to našli.
V Praze čekáme s napětím na zavazadla. Ten negramotnej mameluk v Daru to mohl poslat kamkoliv. Takže Zuzky kletr zůstal někde v Dubaji, zatímco můj dojel do Prahy úplně bez nálepek. I Zuzky batoh byl po několika dnech nalezen. Po pečlivém popisu batohu a věcí uvnitř, přišel přebalen systémem podprsenka s pohorkou v jedné igelitce, průvodce, čaj a kalhotky v další. Překvapivě na něm byla jediná původní nálepka a to se jménem a adresou.


S odstupem času začínáme pozorovat "africký syndrom" - budeme se muset ještě někdy do Afriky vrátit. Čím dřív tím líp. Afrika není rozhodně láska na první pohled, ale o to je podmanivější. Je úžasná.