Albánie - Shqipëria 2012
© Bednítko 2012

Albania flag

Po roce jedeme zase do Albánie. Nějak mě to táhlo zpátky, nemluvě o tom, že jsem si to chtěl lépe a v klidu užít.
Kromě vlastních zkušeností z loňského Břehova zájezdu jsem využil další cenné podněty od Béby a Fantomase, kterým tímto ještě jednou děkuju.
Přípravou zájezdu jsem strávil 3 měsíce, doma se mnou skoro nemluvěj, tak to musí dopadnout dobře. Poučen z loňska, vyhrazuju si na to delší čas, vím kudy, kam a jak. A taky kam ne (např. na vypečenou říčku Fani i Vogël). Za 8 dní dovolené pořídíme 16 dnů volna, kdy se vyvážeme z běžného koloběhu práce, starostí s dětmi, neustálé štvanice hormonálních cyklů, některých civilizačních návyků, atd.
Sestava je při vší skromnosti luxusní: Jíťa, Bednítko, Giorgio, Lihovka, Starej Kurd a Žabiš.

27.4. pátek
Odjezd z Bošánu, plánovaný na 20:00, se po nastartování trandítka přes kabely odehrává ve 21:30 (na tu autoledničku si budeme muset dávat pozor). Lodě jsme jako obvykle - po dlouhém cvičení tak a zase jinak - nějak navázali, nejedeme daleko, kdyžtak to v Albánii převážeme.
Jedeme přes Blavu, Györ, Budapest, Szeged, Beograd a Skopje - směr Ohridsko jezero.

28.4. sobota
Na maďarsko - srbské hranici se dostáváme na Balkán, což se okamžitě pozná podle zvýšené demence státních orgánů všeho druhu. Poprvé (a nikoliv naposledy) na naší cestě musíme řešit dotazy, co to vezeme na střeše za zboží a jestli k tomu máme doklady. Vysvětlení, že jsou to lodě, které vezeme za účelem jezdit na nich řeky, jako obykle příliš nefunguje. Zato osvědčené mimikry - předstírání vrozené debility - fungují spolehlivě. Stačí opakovat nějakou nesmyslnou větu stále dokola a tvářit se dostatečně přiblble (t.j. přirozeně). A jedeme dál.
Zajímavé je, že 90% polišů na hranicích nechápe rozdíl mezi surname a given name. Vyvolávají nás křestními jmény, což je v případě naší výpravy obzvláště vtipné - když chtějí vidět "Jan", hlásí se jim 4 lidi najednou.
V Makedonii opruzují u platilek na dálnici žebračky s dětmi na rukou, naštěstí nemáme vlek a auto je zamčený, tak jsme v klidu.
Mimochodem - efektivita výběru mýtných poplatků na makedonských dálnicích musí být závratná. Na naší cestě platíme během cca. 80km celkem 5x v částkách 12, 16, 12, 12 a 20 Kč. Každá platilka je zastřešený objekt s minimálně 2 budkami v každém směru, obsazenými živými výběrčími. Předpokládám, že vybrané mýto nestačí ani na jejich výplaty, natož na náklady výstavby příslušných objektů, resp. dálnic.
Kromě žebraček potkáváme také skupinu postarších italských pádlerů, kteří nás posílají na řeku Radika. Že je prý nejlepší co v Makedonii jeli. Sice je to mimo náš plán, ale rozhodujeme se ji zkusit, přinejhorším nestihneme prohlídku Ohridu.
Jedeme kolem řeky a stále hledáme, kde že už začne ten nejúžasnější úsek divoké vody v Makedonii. Řeku hodnotíme jako málo zajímavou a málo hezkou - Italové asi špatně hledali, nebo tu mají samé nezajímavé řeky. Kloníme se k první možnosti.
Z prohlídky Ohridu z časových důvodů sešlo, jedeme přímou cestou do Albánie po západním břehu jezera. K večeři doporučuju pandemického pstruha z Ohridského jezera. Mám to na talíři až do konce zájezdu - no co, člověk se může přeřeknout po celonočním řízení a nevyspání přes den a nějakém tom alkáči, že.
Endemickej pstruh nám všem moc chutnal, Albánec sice neměl albánský pivo, ale makedonský se naštěstí taky dalo pít.
Po večeři u jezera nás čekají ještě asi 2 hodiny v autě, spíme na soutoku Devollu a Verbë. Plácek není velký, zato je trochu špinavý. (Oproti našemu loňskému prvnímu spaní u horního Devollu se tu neválejí použité injekční jehly a podobný odpad, takže je tu vlastně parádně čisto.)

29.4. neděle
Devoll valí a na březích jsou patrné stopy toho, že před pár dny valil ještě podstatně víc. Ostatně už hory v Makedonii byly zasněžené víc, než je v tuto roční dobu zvykem. Odpoledne se dozvídáme, že v oblasti 3 týdny v kuse pršelo a sněžilo a skončilo těsně před naším příjezdem. Tož paráda - bude voda. A k tomu je krásně a ukrutný vedro.
Verbë má vodu, tak ji dáme na začátek, je to cca. 2 km vody do ww3+ v krásné skalní soutěsce. S Lihovkou svezeme auto na soutok s Devollem a v rámci sportu běžíme nahoru k lodím. Asi 1,5km serpentinami do kopce, k tomu spalující albánské slunce. Cestou potkáváme černou zmijku (asi 30cm), na naše přání si ji prohlédnout reaguje dosti agresivními pohyby, tak radši běžíme dál. Budeme muset dávat pozor při pohybu mimo cesty - kromě zmijí jsou tu i škorpioni, je dobré vědět, kam člověk šlape.
Od soutoku parta pokračuje po Devollu až k exponovanému úseku s vodopádem, kde se řeka nejdřív zdivočí na samou hranici sjízdnosti, aby se po dalších 200m vrhla ze skály do pekel.
Měl jsem v plánu dát zítra tento úsek s tím, že vodopád pochopitelně přeneseme. Prohlížíme peřeje nad vodopádem a hodnotíme můj nápad jako naprostou bejkárnu - poslední katarakt se za aktuálního vodního stavu nechce jet nikomu, a úsek nad ním je sice hezká voda, ale je toho jen asi 400m. Následné přenášení vodopádu v délce asi 600m nikoho neláká, tak uvidíme.
Pokračujeme podle plánu autem směrem ke spodní soutěsce. Chtěl jsem zahájit další plavbu na začátku obtížných míst nad vesnicí Moglicë, ale vody je tolik, že se nám jak jedno tak druhé pranic nelíbí, tak pokračujeme autem dál až na začátek spodní soutěsky.
Prohlížíme velmi dlouho loňské klíčové místo ("vstupenku" - loni ww3+, letos ww5), abychom nejdřív vymysleli částečně věrohodnou teorii splutí, a chvíli poté zjistili, že 200m nad tím je celá řeka přehrazena válcem velikosti autobusu, který zřejmě není kudy objet. (Pochopitelně do toho není přes křoví a skály vidět.) Rozhodujeme se použít loňské startovací místo Lucky - pod vstupenkou. Loni nás to dál trochu nudilo, za dnešní vody jsme měli k dispozici asi 4km krásné vodnaté ww3+ v hlubokém údolí.
Proti nám přijíždí německý VW transporter s loděmi na střeše, vystupuje partička 3 kluků a 2 holek, se kterou usilovně konverzujeme anglicky a německy, abychom po delší rozmluvě zjistili, že jsou to 2 Němci a 3 Češi.
Chris pojede s námi po vodě a nabízí operativně vlastní přítelkyni k použití jako řidiče našeho trandítka. Na vodě je zjevné, že už v životě párkrát pádloval - jezdí s naprostým přehledem. Později se dozvídáme, že byl donedávna editorem Kanu-magazínu. Teď rozjíždí vlastní outdoorovou cestovku v Turecku, cestou to vzal přes Řecko a Albánii.
Vracíme se autem proti proudu na louku u soutoku s Çërmenicë, kde budeme spát. Cestou ještě stihneme pár rakií v hospodě ve vesnici, naštěstí berou ochotně eura - leki jsme ještě nestihli vyměnit. Rakie je výborná a následný večírek u řeky má tak dobrý základ.
Za hudebního doprovodu Chrisovy přítelkyně likvidujeme zásoby točeného vína (aby se nezkazilo) a v pokročilém opojení přesvědčujeme Chrise, že zítra jedeme na báječnou řeku, kterou nám doporučil náš kamarád Béba. Celá pravda je, že Béba viděl z auta prvních asi 100m, dál není cesta ani pro motorku. Prý to má být hezké. Objezd hor přes Korçë a Voskopojë je autem asi 70km, z toho asi 30km offroad.

30.4. pondělí
Těžká jsou rána opilcova, dnes řídí Lihovka. Chris stále ještě neprohlédl demenci našeho nápadu ohledně sjetí Çërmenicë a jede s námi. Jeho partička na nás počká u soutoku s Devollem.
Lihovka dostává v Korçë opileckej hlad a nutně tedy musíme jít na oběd. Vybírá vypečenou restauraci za městem, kde zřejmě čekali hosty až napřesrok. Asi za 2,5hod pokračujeme dál, když jediný super jídlo jsem měl já, anžto jsem zapíchl prst na lístku do naprosto nic neříkajícího albánského slova, zatímco zbytek party si objednal různé modely něčeho, co mělo v názvu "bistec". Obdrželi maso dle kuchařova náhodného výběru, vesměs vepřovou krkovici blbě ugrilovanou. Já měl cosi na téma salpikon a měl jsem se dobře.
Ve Voskopojë končí asfalt, a my zhruba v 15:00 najíždíme na 20km offroad do Lekasu. Cestou asi 3x otáčíme trandítko, že už dál nejedeme a nebudeme riskovat zničení auta.
V prudkém kopci nad vesnicí Gjergjevicë jsou v cestě hluboké koleje a vymletá koryta od vody, nebere to ani jednička, takže všichni ven, jako již mnohokrát. Couvnout, rozjet, trefit se, a za žádnou cenu neubrat plyn. Uf, pro tentokrát to zase vyšlo.
A tak dále.
Nakonec jsme u Çërmenicë asi v 17:30, rozhodujeme se ke spaní na louce u elektrárny a řeku až zítra.
V Chrisovi začíná hlodat červíček pochybností a pečlivě studuje údaje z mapy a navigace ohledně převýšení plánovaného úseku řeky. K soutoku je to asi 300 výškových metrů, z toho lze očekávat 280 na prvních 5km. Takže pořádnej kalup z kopce a tím naše informace o řece končí. Naštěstí není moc vody, tak to nebude mít tah.
Po tom offroadu, který jsme autem projeli cestou sem, opouštím touhu po řece a radši odvezu auto zpátky, abych to nenechal na Jítě a Starým Kurdovi. Mám obavy, jestli vůbec máme šanci vyjet s trandítkem z údolí zpátky na silnici u Voskopojë.
Chris zkouší zbylé borce - Lihovku, Giorgio a Žabiše, jestli jsou si jistí, že to opravdu chtějí za daných okolností jet.
Ujištěn, že ano, vyráží s kanystrem pro vodu - zřejmě chce oplatit naše dobrodiní, že jsme ho sem dotáhli.
A daří se. V domě, kde žádá o vodu, obdrží nejdřív pár rakií a vrací se k nám i s Albáncem, který sice neumí slovo jinak než albánsky, ale vykřikuje dokola 2 slova mezinárodní: kafe! policija! A ještě: respekt! Usuzujeme, že nám dává vybrat, a že louka je možná jeho, tak vyrážíme na "kafe".
Kafe spočívá v představení celé rodině (kromě nejstarší dcery - tu nám pro jistotu neukázali), litrech rakie, vybraných lahůdkách, které se nemohly vejít na stůl, i kafe nakonec bylo. Komunikace trochu vázne na nepříliš bystrém intelektu pana domácího. Hostitel si zejména oblíbil našeho stařešinu Kurda a pokouší se ho neustálými přípitky opít. Lihovka se obává, že to tatík nepřežije, tak do pana domácího nastupujeme postupně všichni, abychom ho zlikvidovali. Odchod z domu bude každopádně pouze přes jeho mrtvolu.
Slušný albánský přípitek "gezůvar" (na zdraví) jsme se tu nenaučili - zato jsme neustále slyšeli "taka taka, je su plaka", což znamená zhruba "na ex, ať skončíš na dlaždičkách".
V průběhu večírku se naštěstí objevuje zachránce Starýho Kurda - stařík (zřejmě dědeček) sice taky neumí jinak než albánsky, ale není dement a dá se s ním výrazně lépe komunikovat. Je posazen mezi hostitele a Starýho Kurda a je to. Mezitím si všichni postupně připíjíme s domácím, až si sám všimne, že začíná být na plech. Vypuká taneční představení pánů s pánama a podobné radovánky. Hostitel začíná při přípitcích podvádět, čemuž Lihovka zručně činí přítrž nečekaným přizvednutím jeho lokte.
Odcházíme vyjásaní, ale také s intenzivním pocitem obdržení velkého kulturního políčku - takovou pohostinnost, jdoucí daleko za životní úroveň v albánských horách, jsme nikde nezažili - zejména ne u nás doma (hanba fuj).
Loučíme se dole u řeky a s velkými obtížemi vnucujeme našemu hostiteli nějaké drobné dárky - byl to boj, nechtěl si nic vzít.
Natën e mirë. (dobrou noc)

1.5. úterý
Rakie byla výborná, takže jsme ráno všichni živí a naprosto čerství.
Chris, Lihovka, Giorgio a Žabiš jdou na prvosjezd Çërmenicë.
Bednítko, Jíťa a Kurd se pokoušejí dostat trandítko těch 20 km offroadem zpátky do Voskopojë. Dojeli (obtížnost byla asi o stupeň nižší než po řece - nepřenášeli jsme) a v rámci kulturního nezakrnění jsme vyrazili na prohlídku zbytků tamních starých byzantských kostelů a všude přítomných bunkrů. Voskopojë bylo ve středověku významné kulturní město a současně centrum byzantského křesťanství v této oblasti. V moderní době převzalo vládu nad oblastí město Korçë.
Kluci mezitím zápasí s neschůdnými břehy a vesměs nesjízdnou řekou Çërmenicë. Jeli a nesli to 5,5hod. s tím, že v exponovaném úseku byl nejdelší souvislý čas pobytu v lodi cca. 3/4 minuty. Doufám, že přímí účastníci podají nějakou souhrnnou zprávu - já to znám jen z fotek a vyprávění.
(Žabiš se pochlapil a napsal - zpráva přiložena).
Offroadová parta jde ještě na Devoll od vodopádu na spací louku před ústím Çërmenicë. Pro změnu zase běžím od auta na start. Devoll stále valí - loni nás tento úsek téměř nudil, teď to připomíná Čerťáky za velké vody. Super svezení asi 2km ww3-4+(5).
Chris a spol. se s námi večer loučí, odjíždějí nesmyslně spát do hotelu v Korçë, aby byli brzy ráno s autem v servisu. (Odtud do Korçë je to autem asi 1hod.) Máme se ale ještě setkat, protože tu Chrisova přítelkyně nechala pytel s veškerým hydrem. To mají za to, že se báli dalšího večírku s námi - zřejmě abychom nevymysleli nějakou další bejkárnu typu Çërmenicë.
Kluci vymýšlejí, jakou škoďárnu provedeme na oplátku Bébovi.
Jdeme brzy spát, máme toho po dnešku všichni dost.

2.5. středa
Aby si kluci užili po Çërmenicë trochu pádlování, dáváme ještě jednou Devoll od vodopádu. Při předávání zapomenutých věcí se v Korçë ještě jednou pozdravíme s Chrisem a po obědě v gyrosárně si Jíťa veze zvířátka na výlet směrem k Lengaricë. Pivo Korça chutná.
V Petrani se zastavujeme v hospodě, abychom dohodli nákup rakie a oslíky na zítřejší Lengaricë. Starej Kurd má asi 90% Starýho Kurda. Ostatní jsou na tom mírně lépe, ale stejně necháváme závěrečnej offroad za tmy na Jítě. Je toho asi 200m, ale stojej za to.
U tureckého mostu jsou 3 bílé Hilluxy - no to mě podrž - Béba a spol. Všichni jsou ale už dost unavení, tak žádnej večírek, jenom koupel v termálním jezírku a spát.

3.5. čtvrtek
Ráno zjišťujeme od Béby, že kolem kaňonu Lengaricë je nově udělaná cesta, kterou bychom měli s trandítkem projet. Pokoušíme se po telefonu zrušit oslíky, ale neklaplo to - stihli přijet. Vysvětlujeme chlapům, že "makina OK", platíme jim 20% původně sjednané částky a dostávají k tomu ještě 2 nože. Trvají na tom, že si musíme aspoň zkusit naskočení na mulu a jízdu na tradičním dřevo-koženém sedle. Takže teď už víme, jak na to.
Volá Béba, že část cesty nahoru je utržená, ať dáme pozor, ale že to projedeme. Dávám to bez zbytku posádky, když jsem předtím vyslovil názor, že Bébovi pravděpodobně jeblo. Ukazuje se, že trandítko je kvalitní offroadové vozidlo. Na tomto zájezdu nikoliv poprvé, ani naposled.
O Lengarici máme informace zejména z hrůzostrašného líčení kolínské partičky (kyblikari.cz), tak na to jdeme v úderné partě Bednítko, Lihovka, Žabiš a Giorgio. Do první zatáčky, za kterou není vidět, najíždíme v očekávání čehokoliv. Nakonec se ukazuje, že se řeka ubírá krásným kaňonem sice poměrně z kopce, ale snadno čitelnými peřejkami obtížnosti do ww3, 2 místa byly ww3+. Po dojetí dolů k tureckému mostu to prohlašujeme za vodu pro všechny a jedeme znovu i s Jíťou a Starým Kurdem.
Druhá jízda má ale drobný zádrhel - u vodopádů v polovině plavby stavíme na pivo a vymýšlíme ptákoviny. Lihovka vítězí s nápadem splavání peřejky obtížnosti ww1 a délky asi 10m - prý je to potřeba trénovat. Klaplo to, na břeh leze s přeraženou nohou. Jediná cesta z kaňonu je pochopitelně pouze po vodě. Žabiš vyrábí z klacků dlahy a Lihovka se souká do lodi, aby si to patřičně užil. Užil: 2km po řece, kde to přeci jen občas drncá přes kameny, Lihovka to prodýchává jako při porodu, já jsem ten strach že cestou omdlí taky přežil a už ho táhneme v kajaku až k autu. Nejbližší nemocnice je v Permëtu, parta jde do termálního jezírka a já s Lihovkou a Starým Kurdem se jedeme seznámit s albánskou nemocnicí.
Je pozdě odpoledne, jsou tam jenom sestřičky a postarší lapiduch. Stavitelé nemocnice si nedělali hlavu s bezbariérovým přístupem - dovnitř po schodech, na rentgen po schodech, nemají z toho stres a vše řeší pomocí nosítek. Z přítomného personálu nikdo nemluví jinak než albánsky, s výjimkou hezké sestřičky, která mluví trochu italsky. To je nám teda platný. Postupně dojíždějí doktoři - radiolog umí asi 5 slov anglicky a starý chirurg rusky. To, že se jedná o dislokovanou zlomeninu holeně, bychom ze snímku poznali taky. Chce to prý ortopeda v Gjirokastëru, aby se pokusil kosti srovnat. Je to asi 60km, Lihovku povezou Albánci sanitkou.
Vracíme se s Kurdem k partě, nějak není nálada na večírek.

4.5. pátek
Dnes operativně zařazujeme do plánu návštěvu Lihovky v nemocnici v Gjirokastëru. Potom chci přejet přes hory k řece Osum, abychom nemuseli jet asi 200km okolo po albánský silnici. Demolice auta by měla být srovnatelná a aspoň něco uvidíme (pokud projedeme).
Ráno se ještě pokoušíme přesvědčit Bébu, aby si s námi sjel Lengarici, ale asi se na starý kolena bojí vody, tak z toho nic není.
Offroadisti odjíždějí do hor chystat zítřejší oslavu Bébových 40. Dostávám od Béby sms: "cesta je špatná, objeďte to". Po telefonu pak upřesňuje, že špatné jsou první 3 zatáčky v kopci k vesnici Raban, dál už to prý není horší.
Dáváme ještě koupel v termálu a nákup rakie v Petrani. Škoda, že náš hostitel v horách ji měl asi o 3 vesmíry lepší.
Cestou do Gjirokastëru odbočujeme do hor, bez zbytku posádky testuju 5 zatáček a jde to, tak to odpoledne zkusíme naostro.
Chvíli hledáme nemocnici, zásobujeme Lihovku potřebnými věcmi a bereme si nepotřebné. Protože jim moc nevěřil, nechal si kosti rovnat naživo, ale asi to nedopadlo - uvidí se, co řekne doktor.
Odpoledne jdeme na prohlídku části starého města a hradu - je to památka pod ochranou Unesco, tak abychom neumřeli blbí. Hrad se velmi podobá pevnosti v nedaleké Ioannině v Řecku, ostatně Ioanninskej a Tepelenskej paša byla jedna a tatáž osoba.
Skrze kulturu vyrážíme na offroadový přejezd hor až v podvečer. Zatáčky pod Raban dávám zase bez posádky, ale na rozdíl od dopoledne taky poslepu - slunce má stejný sklon a směr s nejhoršími úseky cesty. Tedy - mysleli jsme, že nejhoršími. Vesnice je za námi, kopec se zmírňuje, tak už to snad bude dobrý.
Nebylo. Ta vrstevnice uprostřed velkého sesuvu byla ostatně vidět i ze satelitních snímků, tak mě to nemělo překvapit. No - vjeli jsme do toho, stačil jsem ještě poznamenat něco na adresu Bébovy příčetnosti a už není cesta zpátky. Je to rozsypaná hlína s kamením a hlubokými kolejemi. Tenhle úsek (asi 300m) musíme projet a za žádnou cenu nezastavit, nebo taháme auto ven buldozerem a do Čech pojedeme na odtahovce. Nakonec nás to stálo jen 1 gumu, což je sice k naštvání, ale nejhorší úsek cesty máme už opravdu za sebou.
Posádka vystoupí už jen jednou a za tmy dojíždíme k přítoku řeky Osum, kde se dá spát. Vaříme a mírně večírkujeme.

5.5. sobota
Ráno přijíždí parta slovenských motorkářů: "Ty vole, člověk dojede až do prdele a ještě kus dál, a tam jsou Češi...". (Originální slovenské znění si už nepamatuju, ale překlad je přesně. Asi to bylo: "Ty kokso..")
Jsou to zjevně příjemní lidé, dotazujeme se, jestli jsou také zváni na Bébovy 40. Prý tam jedou, tak je žádáme, aby udrželi v tajnosti, co viděli. Právě totiž tesáme nápis do velké břidlicové desky, kterou jsme tu našli: "Béba 40 - spi sladce". V plánu je pochopitelně nainstalovat večer ten pomník Bébovi pod hlavu, až dosáhne vyšších procent Béby a usne na večírku.
K Osumu to máme kousek, ale stejně jsme to jeli asi 1,5hod. Posádka jde opět několikrát pěšky, abychom udrželi ničení auta v rozumných mezích.
Parta jede po vodě kaňonem Osumu, z časových důvodů svážím auto a fotím si kaňon shora. Je to impozantní přírodní útvar, kterým protéká řeka obtížnosti do ww2.
Albánci tu organizují komerční rafting, který je s ohledem na obtížnost řeky opravdu pro každého.
Z Çorovodë jedeme rozbitou silnicí po proudu směr Poliçan, kde se daří získat vyřazenou gumu za cenu montáže, takže máme zase 2 rezervy a můžeme směle vyrazit do hor. Čeká nás převýšení asi 1200m po kamenité cestě mezi lomy, okolo chatrčí tamních dělníků, přes sedlo Kulmakës (1500m.n.m.) a ještě kousek. Na večírku v horách jsme terčem všeobecného obdivu přítomných offroadistů a motorkářů, kde všude jsme byli schopni projet trandítkem s loďmi na střeše.
Vyvěšujeme vlajkoslávu, kterou jsme znárodnili v Gjirokastëru (válelo se to na náměstí na zemi), což způsobuje dnes nikoli poslední všeobecné veselí - čmajznout něco v Albánii, to je tedy kousek!
Podávají se 2 ovečky na rožni, včetně vnitřností zabalených ve střevech a rožněných zvlášť. Společně s jazykem byly vnitřnosti vybraná pochoutka pro znalce. Bert doporučuje ještě mozek, ale nikomu se nechce dobývat do odolné skopové lebky, tak snad někdy příště.
Probíhají další gratulace a předávání darů, včetně nezbytného trpaslíka a nafukovací ovečky s plastovými pouty. Béba reklamuje, že ovečka nemá otvor - Giorgio nakupoval příliš levně a málo odpovědně.
Zlatým hřebem je pochopitelně pomník - Béba ho slibuje instalovat na čestné místo doma na skalce. (Dodržel a ani ho na hranicích nezabásli za nelegální převoz nerostů.)
Večer přijíždí ředitel Albánské rally Edvin Kasimati, trochu nestíhal, tak to vzal na terénní motorce nejkratší cestou necestou z Tirany. Toto řešení způsobilo mírnou nouzi, neboť měl přijet už odpoledne autem a přivézt 2 sudy Tirana beer. Nakonec jsme to na těch lahváčích podstatně horší chuti (tuším značky Kaon), prokládaných rakií, bez problémů zvládli.
Společnost je vesměs příjemná, jenom jeden účastník vypadá na první pohled jako kokot. V pokročilejší fázi večírku se začíná vytahovat a vede velmi divné řeči. Živí se jako lobbista, a vykládá něco na téma, kde zase něco ukradnou a ti kreténi daňoví poplatníci to jako obvykle zaplatí.
Starej Kurd jakožto zkušený dědeček ví, že děti je třeba trestat ihned po činu, aby věděly, za co to bylo. Soudí, že ve svém věku nemusí poslouchat všechno a každého, a lobbista je bez varování inzultován.

6.5. neděle
Ráno přichází od ohniště neskutečně špinavý Giorgio, který zabivakoval v hromadě popela, když klesl vysílen uklidňováním zraněných citů lobbisty. Potvrzuje, že je to skutečně kokot.
Část kopce směrem zpátky na sedlo Kulmakës absolvuju pro změnu s autem bez posádky a pro jistotu také za morální podpory Béby s Hilluxem. Pro případ potřeby má na autě naviják. Nebyl potřeba.
Z důvodu kulturnosti navštěvujeme bektašský klášter v sedle Kulmakës. Bektaši jsou extrémně tolerantní muslimská sekta, přežívající asi už jen v Albánii. Vyznačují se mj. tolerancí k ženám a rakii nepovažují za alkohol.
Prý tu měli v zimě -35°C a asi 4m sněhu. Při pohledu na okolní zasněžené hory se tomu dá věřit.
Jedeme podruhé kaňon Osumu, abych si to také prohlédl z řeky. Pocity z tohoto monumentálního přírodního díla se dají těžko popsat. Bolí nás sanice a za krkem (celou dobu koukáme nahoru s otevřenou pusou). V jednom vracáku se setkávám s Jíťou a oba současně vyhrkneme: tohle musíme ukázat dětem. Takže za 2 roky tady. S dětmi.
Tím končí náš pobyt na jihu a přes Berat odjíždíme na sever Albánie.
Staré město v Beratu vypadá krásně, ale je v podvečerním stínu, tak si ty fotky radši stáhneme z webu. Po chvíli hledání Fantomasem doporučené restaurace (byla zavřená), bereme zavděk hospodou na předměstí a máme se zase dobře. Odjíždíme na sever nad město a hledáme spaní. Je to katastrofální, jako obvykle okolo velkých měst. Uprostřed vísky na konci silničky objevujeme cestu k opuštěnému domu hned naproti hospodě.
Lihovka dojel po 20 hodinách slovenskou sanitkou z Gjirokastëru do Motola, zítra mu nohu snad už konečně sešroubujou, aby se přestal trápit.
Jdeme na pivo a brzy spát.

7.5. pondělí
Dům není opuštěnej, spíme jim skoro na dvoře. V 6 ráno musím sundat plachtu, aby dědek s oslem projel. Je v pohodě, stejně jako babka asi o 2h později. Mirëdita (dobrý den) funguje.
Vyrážíme směr Krastë, na horní úsek řeky Mati, kterou nám doporučil Fantomas. Postupně zjišťujeme, že z horní Mati viděl ještě míň než Béba na Çërmenici. Na nasedacím místě na klientský úsek (ww2) se zřejmě ohlédl do hor a usoudil, že by to mohlo být zajímavé.
V Krastë (hornické městečko a nejspíš taky bývalý gulag) ještě jednou studujeme vrstevnice v podrobné mapě z navigace. Převýšení na srovnatelné délce je srovnatelné s Çërmenicí, nesrovnatelný je ale charakter údolí a údernost naší o Lihovku a Chrise oslabené party. Z údolí se nedá utéct, lze očekávat, že po skalních stěnách nepůjde bez horolezeckého vybavení ani přenášet, a jsme na to 3 - Bednítko, Giorgio, Žabiš. Válečná porada netrvá dlouho, shodujeme se, že je lepší živej srab než mrtvej hrdina a otáčíme to zpět na sever.
Chceme dojet ještě dnes k řece Fani i Madh. Za světla to nedáme, uvidíme, co s tím.
Fani i Madh má malou vodu, to je vidět i za tmy. Hledáme spaní a z nedostatku jiných nápadů jdeme humusit v Gjegjan na plochu před místní hotel. Později máme zjistit, že hoteliér je vydřiduch, ale večírek byl příjemnej, s živou hudbou a computerovou sekcí, kde mladší část výpravy společně se syny hoteliéra studovala za pomoci google překladače rozmanitosti našich jazyků.
Starej Kurd spí v peřinkách, o ničem jiném nechtěli Albánci ani slyšet.

8.5. úterý
Ráno si místní přicházejí k hoteliérovi pro úkoly, trochu nám to připomíná hoteliéra Siraliho Aydina z Yusufeli (TR), ale tenhle je každopádně kmotr. Nezbytná líbačka, aby nás nechali v pořádku odjet, a jedeme k nejkrásnější řece Valbonë.
Odbočku ze silnice č.SH 5 (E 851) na Bajram Curri jsme trefili, pro pohodlí dalších výprav jsem uložil souřadnice:
N 42°06'00", E 20°06'50,3".
Před Bajram Curri se fotíme u geroje se samopalem a zjišťujeme, že je to pomník padlým z 1.světové války. Vzhledem by ukazoval spíš na pozdější komunisticko-propagandistickou dobu vzniku.
Prohlížíme úsek č.5 horní Valbonë (asi 2,5km ww4-5), má to mraky vody, tak na to jdeme. Začínáme peřejí, kterou jsme si dokonale prohlédli z cesty z výšky asi 5m. Po asi 50m stavíme ve vracáku a hodnotíme autobusový koeficient. Moc jsme se tentokrát nesekli, jenom ten tah vody je nějak větší. Končíme asi po 1,5km u velké peřeje, kterou jsme taky teoreticky načetli z cesty. Máme toho dost, tak odkládáme zbylý 1km na jindy.
Cestou nahoru měníme druhou gumu, stavíme v dešti stany na stejné louce jako loni a jedeme do hospody na pstruha. Přichází bouřka, vypadává proud a vybíráme kosti z ryb při svíčce. Tirana beer se při svíčce pije bez potíží.

9.5. středa
Ráno je zase hezky, řeka drží stále vysoký stav, tak se usnášíme na sjetí nejhořejšího úseku č.1 (cca.2km, zač. ww4, potom ww2-3). Velmi hezké, dáváme to 2x.
Loni sjetý úsek č.2 (2,5km ww4-5-6) nám za dnešní vody nehrozí, nechceme se utopit.
Sjíždíme ke střednímu úseku č.3, který jsme loni zavrhli z důvodu naprosté nezajímavosti. Za dnešní vody je to asi 2,5km vody ww3-4. Dáváme to také 2x a shodujeme se, že nás tento úsek z veškeré vody, sjeté během zájezdu, baví nejvíc.
Večer je zase bouřka, večírkujeme v trandítku a jdeme na kutě.

10.5. čtvrtek
Dopoledne navrhuju dát poslední 1km úseku č.5, ale nikomu se kvůli 1km nechce do lodi, tak vítězí opět střední úsek. A zase se líbí.
(K doplnění kilometráže: úsek č.4 je cca. 1km ww6-X. Vhodné pro jezdce typu Zajíc, Čuro a spol.
Nasedání a vysedání: Valbonë 1N: N 42°27'36", E 19°55'30",
Valbonë 2N: N 42°27'15,3", E 19°56'35,2", Valbonë 2V: N 42°26'13,4", E 19°58'46,2",
Valbonë 3N: N 42°26'11,3", E 19°58'20,5", Valbonë 3V: N 42°25'11,9", E 20°00'17,6",
Valbonë 5N: N 42°24'36,5", E 20°01'25,3", Valbonë 5V: N 42°23'27,6", E 20°03'46,8").
V Bajram Curri nakupujeme albánská trička a obědváme u kosovskýho Albánce.
Čeká nás dlouhý přejezd k řece Kir. Tam dojíždíme přes Shkodër opět za tmy a vedle nově udělané silničky nacházíme pěkný plácek nad řekou na spaní.

11.5. pátek Ráno potvrzuje obavy z večera, že je Kir stejně suchej jako loni. Vyrážíme do vesnice Prekal hledat Bébou doporučené jezero v jeskyni. Hledáme ho nejdřív tam, kde není, přičemž nachodíme nějaké ty kilometry.
Nakonec zjišťujeme, že se jezero nachází hned proti hospodě na příjezdu do Prekalu. Mimochodem - není to žádnej megahit, ale v dnešním horku je tam velmi příjemně.
Objednáváme si oběd a licitujeme, co dál. Jíťa má zjitřené mateřské pudy a chce domů, já navrhuju Bébou doporučený výlet do Thethu, nakonec jsem přehlasován s tím, že nikdo nestojí o dalších 10 hodin navíc v autě. Tož příště - má to být jedno z nejkrásnějších míst v Albánii.
Ještě krátká koupačka v poslední soutěsce Kiru a jedeme do Černé Hory k řece Morača, na kterou popis z kajak.at nešetří superlativy. Údolí je monumentální, ale charakter řeky označujeme za nezajímavý a zejména na singlu nepřežitelný shit.
Po krátké poradě se rozhodujeme k návratu domů o den dříve - nemáme už nic zajímavého v záloze. Teda kromě asi 21 hodin nonstop jízdy autem.
Cestou se vyskytly některé drobné zajímavosti:
- do městečka Sveti Štefan nás nepustila ochranka, že už je pozdě večer, tak už ani kultura nebude.
- Černá Hora je - soudě podle počtu polišů na silnicích - megapolicejní stát. Dodržovat rychlost v obcích je doporučení hodné.
- Chorvat tradičně kontroluje dovoz chlastu z jihu - naštěstí máme hned na vrchu volavku - originál krabici se 6 lahvemi albánského koňaku, což mu stačí. Naše zhruba 4 litry rakie na osobu jsou tedy v bezpečí.

12.5. sobota
- brzy ráno stavíme na odpočívadle již v chorvatském vnitrozemí. Má tu výhodu, že je tam jenom parkoviště a svahy jsou čerstvě nasypané z červené hlíny. Do vlastního ani cizího exkrementu nikdo z nás neupadl, zato tu červenou hlínu máme leckde. Obecně si Chorvati nedělají moc velkou hlavu se sociálními zařízeními na odpočívadlech.
Kousek před českou hranicí v Poysdorfu objevujeme luxusní kebabárnu, kde mají i skopovej kebab, a k tomu ještě tam rozumějí trochu česky. Zdá se, že ten Turek je spíš kosovskej Albánec. Užíváme si poslední zasloužený blahobyt našeho zájezdu.
Do loděnice Bošán dojíždíme asi ve 4 odpoledne. Luxa má nějaký řeči, že vracet mu manželku o den dříve je nemravné, když počítal ještě s jedním dnem svobody, ale my všichni jsme spokojení a rádi, že máme cestu ve zdraví za sebou.

Howgh.

Bednítko




Prvosjezd Çërmenicë ?
© Žabiš 2012

Poprvé jsem o Çërmenicë slyšel v hospodě při plánování Albánie od Bednítka, který říkal, že pokud bude voda, tak že bychom ji mohli dát a že má nějaké informace od našeho kamaráda Béby.
Uplynula nějaká doba a my jsme po sjetí Verbë a dvou úseků Devollu z auta koukali jak do Devollu z levé strany přitéká širokým štěrkovištěm přítok, který vodu očividně má. Ten přítok byla Çërmenicë.
Večer jsme se dohodli, že když to vodu má, tak to tedy zkusíme sjet. Rozhodl se k nám přidat Chris z německo-české skupinky trekařů a pádlerů, které jsme ten den potkali a měli jsme společný večírek.
Když jsme se snažili zjistit podrobnosti o tom, co nás čeká, Bednítko prohlásil, že to Béba viděl loni z motorky a odhad to na pěknou WW IV – V a že by se mělo začínat někde v Lekasu, což mělo být tak 4h cesty od Devollu.
Po desáté vyrážíme od Devollu směr Lekas ve složení Já, Bednítko, Lihovka, Giorgio, Chris + Kurd s Jíťou, který nám svezou auto zpět k Devollu.
Cestou jsme se v Korçe stavili na oběd a místo půl hodinky jsme se tam vinou rychlé obsluhy zasekli na 3 hodinky, kolem druhé nabíráme opět směr Lekas. Po luxusní silnici jsme za chvilku ve Voskopoje odkud to má být k nasedání prý asi 5 km. Bylo to 20. Zde se ovšem charakter vozovky mění a světe div se, k horšímu. Po přibližně jednom kilometru přichází první sjezd (obtížnosti WW 5), které Rousilův tranďák zvládá, jen jízda na oči moc nejde a tak často vystupujeme a prohlížíme a debatujeme (naštěstí jsme nemuseli nic přenášet), zda má smysl jet dál nebo bude lepší se vrátit. Nebudu napínat, ale nakonec jsme kolem páté dorazili k řece Çërmenicë. Ještě nás čekalo tak 500 k zasedacímu místu, což bylo staveniště právě vznikající elektrárny.
Už těchto 500m viděných z auta nám napovědělo, že Çërmenicë nebude jako výlet na Hamerák. Vzhledem k pozdnímu času jsme se rozhodli kempovat na louce u elektrárny.
Dříve, než jsme postavili stany a začali řešit večeři, kde se vzal, tu se vzal Albánec a něco na nás vykřikoval, jeho albánštině jsme rozuměli dvě slova a to „Policia“ a „kafé“. Nakonec jsme místo na policii skončili u něj doma, kde proběhla albánsko–česko–německá družba a večírek. Po půlnoci, značně znaveni jsme uléhali do svých spacáků, tedy až Chrise, který kromě kajaku, hydra měl už jen kraťasy, tričko a sandále, jelikož nečekal, že se splutí 11 km protáhne i s cestou na dva dny.
Ráno po snídani jsme udělali definitivní rozhodnutí, že když už jsme tady, tak že to sjedeme. Bednítko se rozhodl, že nakonec nepojede a dá si offroad s trandítkem zpět k Devollu.
Já, Lihovka, Giorgio a Chris jsme do kajaků zabalili vše potřebné od náhradních pádel, lékárniček až po horolezecké pomůcky. Ostatní nám popřáli hodně štěstí, které jsme potřebovali, protože jediné dva ověřené údaje byly převýšení startu a cíle podle navigace přibližně 300m a odhadovaná délka úseku 10-12km. Před startem jsme si s Chrisem dohodli signály a vyrazili za dobrodružstvím. První jel Chris, pak Lihovka, za ním já a naší skupinku uzavíral Giorgio.
Prvních půl kilometru to byla rychlá trojka a čtyrka, která se záhy změnila. Řeka nabrala na spádu a obtížnosti. V korytě se objevují velké kameny a stává se nepřehledným, takže zastavujeme a prohlížíme následujících 100-200m, které pak sjedeme a jdeme prohlížet zas. Záhy přijde první přenášení. Následující kilometr spád a obtížnost dále roste. Přenášíme stále častěji.
Pro přátele pětkových a těžších vod by většina míst byla asi sjízdná, ale my jsme nechtěli riskovat vzhledem k nedostupnosti civilizace jakékoli zranění, takže pokud si někdo nebyl jistý, že to sjede na 100%, tak to raději přenesl.
S každou další zatáčkou se to zhoršovalo, spád stále rostl, v řece se objevují sifóny pod obrovskými kameny. Chris vylézá na blízký skalní ostroh, aby prohlédl situaci, po prohlídce nám hlásí, že kolem ostrohu je to ještě horší, ale že za ním se řeka narovnává. Přejíždíme na levý břeh, na kterém viděl kozí stezku. Pomocí házeček a karabin se vyškrábeme po suťové stráni trnitým křovím asi 50m nahoru na stezku.
Vzhledem k tomu, že je poledne a na sluníčku je víc než 30 stupňů, teče pot z každého proudem. 300m po kozí stezce a jsme zpět u řeky u pěší lávky, kde pár místních hochů rybaří a nevěří tomu, co vidí. Uléháme do vody a chladíme se, po chvilce opět vyrážíme, vypadá to na pěknou trojku, ale jen za nejbližší zatáčku, kde se řeka vrací k normálu a my k prohlížení a přenášení.
Zde se už objevují první 100% nesjízdná místa, v podobě obřích sifónů a vodopádů do kamení. Vzhledem k horku síly ubývají a ubývá i pitná voda, naštěstí při jednom přenášení objevujeme pramínek, kde doplňujeme zásoby. Od lávky jsme absolvovali tři větší přenášení.
Potom po více než čtyřech hodinách přišel nádherný čtyřkový úsek a poprvé od startu jsme jeli na vodě více než minutu v kuse. Škoda jen, že úsek za chvilku skončil a údolí se otevřelo, obtížnost začala klesat a řeka se rozlila do štěrkového koryta WW II-III, po kterém jsme za třičvrtě hodinky byli v Devollu. Kde už zbývalo doufat, že auto se dokázalo vrátit zpátky.
Po půl hodince přijíždí Bednítko s autem s tím, že než my navážeme, tak si s Jíťou a Kurdem dají nejhezčí dva kiláčky Devollu. Předal nám klíčky od auta a během se vydal k ostatním. Což ověřeno praxí bylo rychlejší než jízda autem.

Souhrn:
Çermenicë:
Nástup: rozestavěná elektrárna poblíž Lekasu
Délka úseku: cca 10km sjeto za 5,5 hodiny
Výstup: ústí do Devollu, možnost pokračovat dále
Vodní stav: vdčt není, střední stav- posouzeno dle nástupního místa, voda jde z kopců nad 2000m, na vrcholkách byl vidět sníh
Období: začátek května

Úseky:
start – dřevěná lávka: 2-3km WW IV, V, VI (bude záležet na vodním stavu, teoreticky sjízdné, min. tři místa jsme ale obnášeli všichni)
dřevěná lávka – začátek štěrkového rozlivu: 2- 3km WW IV, V, VI, min 2xX! (Nutné prohlížet, jeden X sifon je těsně za pravou zatáčkou)
začátek štěrkového rozlivu – ústí: cca 4-5 km WWII – III (přehledné, rychlé, bez vracáků)